hnutelného. Oči za maskou i smutná kukadla ustarané tvářičky se zaměřila na hlavu, z jejíchž vlasů by prasečí smrad odstranilo jen skalpování. „No dobře,“ řekl konečně pasáček, „já mám taky něco. Jsem adoptovaný. Někde odtamtud,“ mávl rukou k lesu. „Ze Štupánska? Co je jen mrňavá vesnice a královský hrad s jednou věžičkou?“ „Taky výnosné zlaté doly,“ přidal pasáček trochu dotčeně. „A to tě dali k adopci sem?“ zeptala se maska a sklonila se na stranu, jak si muž v ní upřeně prohlížel chlapcovu tvář. „No, ona to tak docela adopce nebyla.“ „Chápu. S tvým ot... králem Štupánska jsem se kdysi několikrát setkal. Než mě strčili do plechu.“ Chvíli všichni mlčeli. „Zatracenej život blbej,“ pronesla poté maska a otřásla se pokusem doprovodit obligátní úsloví ověřeným odplivnutím. „Čert aby vzal rodiny,“ zamumlala vlhce. „Ve vsi je kovář,“ řekl pasáček, „A může ti taky ukázat pašeráckou stezku přes hranice do Mořenska, jestli chceš. Když se na nás koukám, tak kdo jiný by měl držet pohromadě, než my?“ Popelka se na něj vděčně podívala. Hvízdl, a když prasata nereagovala, mávl rukou. „Jdeme.“ Ptáče, vysoko nad nimi vystrkující hlavu z hnízda, natahovalo krk, jak se je snažilo sledovat, než zmizí. Vzpomnělo si na rodiče, kteří každou chvíli přinesou další porci jídla. To, co pozorovalo, ho naplnilo zděšením – tak takové problémy mají lidé? Ale to je šílené. Ještě že aspoň já vyrůstám v harmonické rodině a vím, kam patřím. O co to my, ptáci, máme jednoduší. Zavrtělo se, trochu proto, aby se zbavilo nepříjemných myšlenek, zároveň tím ale vyřešilo otázku nedostatečného životního prostoru a zbavilo uštvané rodiče starostí o další hladový krk. Poslední přežívající sourozenec vypadl ven.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218499
Ptáče se nadechlo a zkusilo z hrdélka vytlačit ve šroubovicích DNA ukrytý rodný přízvuk. „KU... KU?“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218499
Praktické využití Najednou vedle něho nestála. Profesor Stárek nervózně zamrkal a polkl náhlý shluk slin. Zatraceně. A to až do téhle chvíle probíhal experiment bez problémů. Posouvali se časem v krátkých skocích, nejprve hodiny, potom dny, měsíce, a když se stále nedělo nic, co by ukazovalo na záhadné problémy při předchozích fázích, skočili o několik let. Stromy na polygonu se nepatrně snížily, budově laboratoře, vyčnívající ze skály, se vrátil hnusný šedozelený nátěr, kterým ho kdysi obdařilo ministerské rozhodnutí o likvidaci přebytků skladových zásob. Nezdrželi se dlouho, jen několik vteřin, v nichž Stárek zjistil, že mu z okna mává jeho vlastní Já, mladší a s čerstvou umístěnkou v kapse, a že přístroje, které si vezli sebou, přestávají fungovat. Ale mašina, umístěná patnáct let ve futuru, je přesto dokázala postrčit ještě dál. Bez úrazu. Až na to, že doktorka Winterová na místo určení nedorazila. *** Pokusná zvířata se bezpečně vrátila zpátky. Živá a zdravá. Nikdo ale nevěděl, co se s nimi v čase cesty časem dělo, kontrolní přístroje prostě nefungovaly. Vypínaly se jeden po druhém, přestávaly měřit, zaznamenávat i reportovat. Co pak bylo platné teoretické ujištění, že pokusný objekt odcestoval deset let do minulosti, když se to nedalo potvrdit exaktním pozorováním? A tak se Stárek s těžkým srdcem rozhodl. Středověk s jeho
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218499