ale jako dopis, který měl dostat jediný čtenář, a ani ten ho nečetl. Kdykoliv na to pomyslím, úplně mě to ohromí. Takhle chci psát: jako kdyby můj text měl jen jednoho, konkrétního adresáta, kterého chci vyděsit. Kafkův dopis začíná slovy: ‚Ty ses mne onehdy ptal, proč tvrdím, že mám před Tebou strach.‘* Úžasné, nemyslíte?“ A právě tehdy tu najednou byla první slova. A to, co ještě ono odpoledne nebo snad v posledních dnech bylo pouhým nápadem, k němuž se dosud nenašla slova, jako dítě, které se ještě nenaučilo mluvit, se znenadání přiodívalo do jasných slov, a ta bylo třeba jen zanést na papír. Následující hodiny se zcela lišily od těch, co předcházely i následovaly jeho páteční telefonát na policii. Tentokrát ani na okamžik nepropadl panice či zmatku. Na počátku všeho byl teď jeho vnitřní klid. Ani stopy nebylo po strachu, který na něho dolehl včera odpoledne a tak docela ho neopustil, ani když se v noci probudil a všude kolem vládlo ticho. Všechno probíhalo, jak mělo, přesně tak, jak si psaní představoval. Když se rozloučil s Michaelem, nerozjel se hned domů. Zavolal Michal a zeptal se, jestli se může vrátit později. Řekl jí, že by si chtěl zajít do kina, a teprve potom si vzpomněl na anglický film, který viděl ráno. Pomyslel si, že jí o něm bude moci vyprávět, a přitom nebude lhát. V kavárně na Masarykově náměstí si sedl k oknu a objednal si bylinkový čaj. A tam v jeho černém sešitu jakoby sama od sebe vyvstávala první slova: Milí rodiče, vím, že mě už několik dní hledáte, ale já Vám radím, abyste s tím přestali, protože mě nenajdete a nenajde mě ani policie se svými psy. *
Franz Kafka, Dopis otci, přel. Gabriela Veselá a Jiří Veselý, Praha, Akropolis 1996.
104
00neznamy272.indd 104
24.5.2016 11:11:10
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218487
Viděl jsem, že na letácích, které jste na ulicích vyvěsili, stojí, že jsem zmizel ve středu ráno, ale my tři víme, že to není pravda. Víme, že jsem zmizel už dávno předtím, že jsem mizel, aniž jste to zpozorovali, protože jste byli nevšímaví. A také víme, že jsem nezmizel během jediného dne, ale že k mému mizení docházelo postupně, a Vám se nakonec zdálo, že jsem ještě doma, a to jen proto, že jste se nikdy nepokusili dívat jaksepatří pozorně. Sám sebe se ptám, proč mě hledáte právě teď, proč jste se na policii obrátili právě teď, proč jste to neudělali během těch měsíců a let, kdy bylo zcela jasné, kam to všechno směřuje. Kdysi jsem si myslel, že je to tím, že jste příliš zaměstnaní sami sebou a svými životy, ale to byla jen dětinská představa, která neměla dlouhého trvání, pochopil jsem totiž, že skutečná příčina tkví prostě v tom, že se jen těžko s někým sblížíte. Všichni lidé se totiž bojí doopravdy vědět, čím prochází ten druhý, zejména když jde o jejich dítě. Zvlášť když to dítě je jiné, když se vám nepodobá a vy ho nechápete, máte ho za divného pavouka. Vím, že tenhle dopis Vám způsobí bolest, ale zřejmě Vám chci způsobit bolest stejnou, jakou jsem cítil i já. Mohli jste tomu zabránit, ale neudělali jste to, vzpomněli jste si na mě, až když už bylo pozdě. Určitě se ptáte, kde teď vlastně jsem a odkud vám píšu – a já vám můžu říct jen to, že píšu zdaleka, odněkud, kde je opravdu dobře. Už ne Váš syn Ofer Několikrát si v kavárně dopis přečetl. Necítil radost ani uspokojení. Jen dychtil vyjadřovat se co nejpřesněji, najít přiléhavá slova a vyškrtat ta nevhodná. Připisoval a přeškrtával věty, tříbil styl dopisu tak, aby v něm nezůstalo nic, co by chlapec v Oferově věku nenapsal. Nic, co by neznělo jako z Oferových úst.
105
00neznamy272.indd 105
24.5.2016 11:11:10
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218487
Když se vrátil domů, Michal se ho zeptala: „Tak jak se cítíš?“ A on odpověděl: „Skvěle.“ Posadili se v obývacím pokoji a Michal nakrájela plátky melounu, prvního melounu toho léta. Zeev jí vyprávěl o anglickém filmu a ona jemu zas o tom, jak strávila den ve škole a potom večer s Ilajem, neklidnějším než obvykle – nepřestával fňukat, hledal tátu. V půl dvanácté prohlásila, že jde spát, a zeptala se, jestli už jde taky. Odpověděl, že ještě ne. „Nejspíš bych rád něco napsal…“ Usmál se a Michal se na něho překvapeně podívala. „Však už bylo na čase,“ řekla. Zeev si sedl k psacímu stolu na balkoně, ale teprve když nahlédl do ložnice a přesvědčil se, že Michal spí, vyndal z tašky chirurgické rukavice, které si cestou domů koupil v lékárně, a čistý list z nového balíku papíru do tiskárny. Pomalu opsal řádky napsané v kavárně. Své obvykle husté písmo, vyznačující se ostrými rysy, zaobloval a roztahoval na řádce. Vynechal slova kdy bylo zcela jasné, kam to všechno směřuje, protože mu připadala jako klišé, a také výraz divného pavouka, který Ofer určitě neznal. Na konec dopisu za slovo Ofer přidal: Pokračování příště. S pomocí pravítka dopis přeložil a nechal ho vklouznout do hnědé obálky střední velikosti. Protože na zpáteční cestě domů si všiml, že Michal vybrala z jejich schránky poštu, vzal v kuchyni z košíčku na dopisy ještě neotevřenou obálku s účtem za elektřinu a do druhé ruky sáček s odpadky, jehož obsah také vysvětloval, proč má rukavice, kdyby je někdo viděl a zeptal se na ně. Samozřejmě ho neviděl nikdo. Účet za elektřinu vhodil do vlastní schránky a zase ho vyndal a zároveň zastrčil hnědou obálku do schránky Šarabiových. Roh obálky z kovové schránky vykukoval. Nebylo možné si jí nevšimnout. Sundal si rukavice, dal je do sáčku s odpadky a ten hodil do smetí. Potom si sedl na balkon k psacímu stolu. Žaluzie byly pootevřené a počítač spuštěný. Ještě se ho nezmocnilo rozčilení a to bylo zvláštní. Naplňoval ho pocit jakéhosi zcela určitého
106
00neznamy272.indd 106
24.5.2016 11:11:10
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218487