20. Ten odstup. Ta její tvrdost. Moje matka rváč. Londýn roku 1962. S mapou v ruce jsme hledali cestu do hotelu, kde měl mít přednášku svámí. Už před několika měsíci se jí podařilo sehnat pozvánku na setkání — ten den se vzná šela ve vyšších sférách. Trochu jsme zabloudili a museli se několikrát zeptat na cestu. Pouliční lapka využil našeho zmatku, a jak procházel kolem, pokusil se jí vytrhnout kabelku. Byla na něj moc rychlá a praštila ho s ní přes uši, ne jednou, ale dvakrát, a potom, co před ní zůstal drze stát, nakopla ho surově do obou holení. S kňučením utekl. Křičela za ním a dupala, kolemjdoucí ji vybízeli ke klidu, ale ona je seřvala svou nejlepší angličtinou. Její kabelka jí byla nade vše. Já jsem byl dočista paf. Ohnat se dovedla, to jsem věděl, ale takhle kopat, tak nelítostně a zavile… „Jo, takovéhle věci se naučíš, když musíš jako žena přežít celé měsíce sama na ostrově mezi opilci.“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218462
Celá nasupená přešla po přechodu, se mnou v závěsu, ale o dvě ulice dál jsem jí musel pomoct schovat kabelku pod kabát. A tak se přihlásila na hotelové recepci — tě hotná rozrušením. Mě svámí nezajímal, ani co by se za nehet vešlo. Radši bych šel sám do města, vymanil se zpod jejího okultního poklopu a následoval mods, uvolněné kluky v černých semi šových mokasínech (pravých Clarks) a černých bavlněných rolácích, flirtující s děvčaty v černých punčochách, která před polibkem vyplivla žvýkačku. Černá bude moje bar va, hodí se k mému uměleckému životu. Byla to moje první cesta do zahraničí, nikdy předtím jsem neviděl tak ohrom né budovy, šedivé jako popel, zdobné jako paláce a na ulici tolik spěchajících lidí, bílých, černých, hnědých, v těch nej úžasnějších šatech mezi vším tím troubením a nad námi tiché blikotání gigantických neonových reklam, které se navíc odrážely na vlhkém chodníku. Chtěl jsem udělat noční fotku reklamy na Air India — s chlapíkem v turbanu a se sepjatýma rukama na létajícím koberci. Celou cestu lodí jsem musel poslouchat příběhy o svá mím. Jak zastavil vlak na nástupišti, protože nesměl ces tovat bez lístku. Jak uzdravil lidi na dálku (ten zázrak mě měl povzbudit, když jsem celý zelený visel přes zábradlí), že dokáže kolem sebe nechat roztát sníh a ještě k tomu umí drmolit upanišady. Je vzácné, aby se v jednom člověku tak výrazně sešla síla jogína a vědomosti znalce písma. Ano, je to velký duchovní vůdce. Kdo jednou vstoupí do jeho světa, nalezne odpověď na všechny své životní otázky. Návštěva u tohoto svámího mi udělá dobře. V konferenčním sále visely cáry mlhy, výpary kadidla zaha lovaly světlo, závěsy byly zatažené a koberce tlumily šum
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218462
hlasů. Zaznělo tiché naříkání („védické tóny,“ zašeptala matka) a tamhle už přicházel on, svámí, obklopen učed níky — muž medové barvy kůže s dlouhým plnovousem a pronikavýma očima v šafránově žluté košili žebravého mnicha a v růžovém turbanu a plášti — jeho obličej byl jeden velký masitý úsměv. Odšoural se ke svému místu, židli potažené bílým prostěradlem uprostřed pódia, a po zdravil nás minutami ticha. Rozlehlo se vděčné sténání. Když nás konečně oslovil, slyšeli jsme hindštinu (jak mě poučila matka) a výkřiky z prvních řad. Jeho řeč větu po větě překládal jeho tajemník, běloch s oholenou hlavou, nikoli ve žluté, ale v bordó a s dřevěnými korálky. Svámí vybízel ke každodenní meditaci, aby se naše já mohlo spojit s vesmírným Já. Neboli: přenesme své myšlenky ze tmy do světla tím, že se budeme soustředit na svůj dech. Jedině tak se odpoutáme od svých materiálních starostí a obsesí a svému duchu dovolíme pobývat v nekonečnu. Čtvrt hodiny denně stačí. Nebo tak něco, protože tajemník si trochu šlapal na jazyk a půlka mi utekla. Matka hltala každé slovo. Rozuměla všemu, i v hind štině. Když svámí vyzval lidi v sále, aby otevřeli dlaně jako květ lotosu a s výdechem volali óm, óm, óm, řídila se jeho instrukcemi jako jedna z prvních. Polykala velké doušky hotelového vzduchu, který po mnoha vteřinách s funěním vyfukovala. Óm, óm, óm. Její náhrdelník z lapisu lazuli (kamene vnímání) dýchal s ní. Óm, óm, óm. V okamžiku už prodlévala jinde. Ten tam byl její přísný pohled, její podezíravost. Vyzařovala blaženost. Řada za řadou tam seděla a ómovala. Sál se plnil de chem, starým dechem, který páchl jako vnitřek klobouku na zahradu. Trvalo to nekonečně dlouho, seškraboval jsem skvrnu od zvratků ze svého blejzru. Bože můj, jak si ten
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218462