96
kritiky
Bílý román o černých lidech Eva Klíčová Iva Pekárková: Pečená zebra, Mladá fronta, Praha 2015
Mezi artistně koncipovanými texty, které se letos objevily v nominacích na Magnesii Literu v kategorii próza, poněkud vyčníval román Ivy Pekárkové Pečená zebra, který v několika spíše povídkově střižených osudech svých hrdinů zobrazuje často sociálně složité situace provázející partnerství Češek s africkými migranty. Tématem rasově smíšeného soužití autorka volně navazuje na řadu svých předchozích knih včetně předposlední Levhartice (Mladá fronta 2013), ač tentokrát se přesouváme z Anglie do Česka. Zmíněné magnesiální vyčnívání je pak určeno především tím, že pokud lze soudit z povahy knihy, tak Pekárková nemá ani tak nutkání „dělat umění“, jako spíše něco prostě sdělovat — to, že si zvolila literární formu, může být do jisté míry vnímáno jako podružné, koneckonců se autorka realizuje i jako novinářka nebo bloggerka. Každopádně skutečnost, že někomu próza připadá jako vhodné médium ke komunikaci se světem, je vlastně dobrá zpráva. Pekárková je živelný temperamentní psavec, v jehož textech slova pronásledují téma, a nikoli naopak, což čtenáře ušetří nepříjemných chvil, kdy by mohl mít pocit, že je jen nedůležitou stafáží v autorově exhibici. Nekona se tu tedy mezi mnohými tolik oblíbená přehlídka metafor, excentrického výraziva a neobvyklých řešení na úrovni vět a odstavců. Přímočará sdělnost zkrátka u Pekárkové
prosperuje na úkor vybroušeného stylu. Ne že by autorka rezignovala na charakteristiky, popisy a vůbec plasticitu situací, ale v drtivé většině je se všemi těmito literárními instrumenty zacházeno účelově a většinou i bez vášně. Text běží tak trochu zrychleně a nehledaně, jako by pohyby vztahových propletenců postav byly daleko důležitější než jejich společenský a materiální kontext či hlubší psychická hnutí. I proto v mozaice příběhů a osudů, které se někdy prolnou a někdy ne, postupně klesá čtenářská ochota citově investovat do sledování jednotlivých postav. To ovšem neznamená, že autorka čtenáři neposkytuje dostatek záminek k přemýšlení.
Černobílý brejle Jestliže Ivu Pekárkovou nelze považovat za řekněme mistra stylu, pak je toto bohatě vyváženo schopností stavět situace, které se v mnohém vymykají běžným starostem z českých obýváků. Pro etnicky víceméně homogenní a sociálně spíše uzavřené Česko tu soužití Češek s Afričany představuje nepochybnou atrakci. A to zvláště tehdy, když je autorka demonstruje zcela věrohodně a s citem pro konflikt v nejširším slova smyslu: konflikt mentalit, životních modelů, sociálních světů, pohlaví, generací. Navzdory mnohdy zajímavým pozorováním, která charakterizují odlišné kultury — evropskou a africkou —, v jistém ohledu zůstává Pekárková u nereflektovaného předpokladu, že afričtí muži se zde chtějí především rozmnožit. Tento předpoklad přirozeně naplňuje vlastně hlavní hrdina prózy, jímž není nikdo jiný než téměř nevkusně (či snad účelově provokativně) objektivizovaný dlouhý černý penis. A nejedná se zde o obraznou nadsázku, autorka skutečně, šmejdí‑li v hlavách svých hrdinek, jednoznačně tematizuje fyziognomickou odlišnost afrických hrdinů. Skoro by se řeklo, že v souvislosti s „uprchlickou krizí“, kdy
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218373
kritiky
97
mnohé pseudozpravodajské kanály téma sexuálně ak- kniha Pekárkové do jisté míry postavena — nejvíce to tu centovaly jako nájezd „černých agresivních barbarů“ na pak tradičně schytávají Romové, ale nutno říct, že i česká „naše bílé ženy“, našly své literární vyjádření v románu varianta náckovství. Zde se pak těžko chápe i rychlost, (románech) Ivy Pekárkové. Zatímco český muž se v Peče- s níž je světoběžnice Pekárková občas s někým hotová: né zebře objevuje spíše okrajově jako sebestředný buran, zatímco pro africké migranty má slabost a jejich osud afričtí junáci, navzdory své chatrné češtině (až na jednu má tendenci vnímat spíše v sociálním celku, který je pro intelektuálnější výjimku), českým ženám o to více rozu- cizince z nezápadních zemí značnou přítěží, Romům se mějí, ač, ehm, řekněme v ýhradně nonverbálně. Pekárko- takové shovívavosti nedostane. Jako by autorka zapová tím tak trochu upevňuje — sice s láskou a upřímně, mínala, že na rozdíl od africké komunity vidí romskou ale v podstatě rasistický — obraz Afričana jako takové- komunitu zvenku — a nedělá jí pak problém říkat rádoby ho smyslově založeného sexuálního zvířátka. Nicméně „nepříjemné pravdy“. Pekárková tak nějak balancuje na v kontextu knihy to lze interpretovat i jako evropsky známé hraně selektivního rasismu: není rasistka, ale… zúžené vnímání afrických poměrů včetně mnohožen- Jako by v případě Pečené zebry šlo o provokaci v mezích ství a chápání rodiny jako podstatně širší society, než nepsaného zákona českého maloměsta. Škoda. je tomu v Evropě. Hrdinové Pekárkové pak nemají sebePřesto je próza Pekárkové cenná primárně tím, že menší problém s paralelními přesahuje pohodlnou literár a náhodnými vztahy. Africké ní stylizaci na nezávazné té chápání rodiny se tu vlastně Život je složitější než ma, přičemž se autor může ve více mé ně šťastné sym snadno ušpinit nějakou myš literatura a někdy je složité bióze potkává s evropským lenkovou zkratkou, o něž ne se z toho vymotat vztahově sexuálním liberaní nouze: Afričané žijící ze lismem — škoda, že se tu nedne na den a starostlivé akce jde dál, Pekárková prostě jevy zaznamenává, ale to, aby schopné Evropanky — jako by zde bobtnala opozice kulje nahlédla analytičtějším způsobem, se jí příliš nedaří. turně a psychologicky dětského Afričana a dospělé běMnohé situace tak zůstanou v podobě sice zajímavého lošky (zase však neplatí beze zbytku). Mateřství, zvláště a často efektně popsaného, ale fragmentu. vícečetné, je tu ukázáno zároveň jako skluzavka k sociálnímu dnu a naopak nerealistický očekávaný stanPředsudek a pád dard životní úrovně jako cesta k životu bez dětí, které si Co je daleko zajímavější než sexuální motivace soužití prostě nestihnete pořídit — má‑li jim předcházet skvělá hrdinek s Afroevropany, je pokus o zachycení širšího so- práce, vila a dostatečně bezpečný (rozuměno luxusní) ciálního rámce jednotlivých příběhů. Autorka nejde dů- vůz. Zkrátka Iva Pekárková rozvíjí příběhy a s nimi čassledně do detailů, ale je zřejmé, že poloexistence bez čes- to frustrující témata — přesně ta, která si zaslouží ne kého občanství a kulturního zázemí vhání imigranty do pouze jednu či tři knihy, ale otevřenou celospolečenskou tenat organizovaného zločinu. A zde pak nejprve běžné debatu prostou přízemních fantasmagorií, jež jsou mnopotíže generují ty větší a závažnější. Výmluvný je v tomto há média často ochotna šířit. To je přece jen na jednu smyslu příběh René, české zlatomládežnice, jejíž výprava autorku a jednu knihu příliš tučné sousto. na scestí začne touhou po exotickém partnerovi a finiPečená zebra je tedy literárně trochu neústrojná (což šuje na letišti, kde se za přihlížení policistů čeká, až na je umocněno skutečně ledabylou redakcí), ale zároveň „špeciálném vecku“ (jak jí vysvětlila slovenská tlumočnice dělá to, čeho se současné próze krutě nedostává — vidí na frankfurtském letišti) ze svých útrob vypudí sto sedm- naše životy v globálním rozměru. A protože se autorka náct balíčků kokainu. V knize se však objevuje také ob- pouští do témat v Česku prezentovaných většinou z převyklý varovný model kariérně orientované hrdinky, která dem dohodnutých a svými stoupenci nezpochybňovauž dítě svému Afričanovi nepočne, protože jí prostě ujel ných (a většinou) extrémních pozic (víra v bezmeznou biologický vlak. Příběh se pak zaobírá otázkami náhrad- schopnost společnosti samovolně absorbovat jiné kultuního mateřství. Asi „teoreticky nejsložitější“ kapitoly pak ry versus nacionalismus), její kniha zároveň ukazuje stav, představují ty se socioložkou Marcelou, která se dopustí kde se předmětná debata v české společnosti nachází. slummingu a začne žít de facto s předmětem svého vý- Tedy na začátku. Jednou si Afričané o svém příchodu zkumu, čímž sociálně inženýrskému teoretizování „nasta- do Evropy třeba budou psát romány sami. vuje nekorektní zrcadlo“. Na všemožných národnostních stereotypních provokacích a drsňáckých scénách je však Autorka je redaktorkou Hosta.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218373
98
kritiky
Středověk—současnost 1:0 Martin Vaněk Martin Nodl: Středověk v nás, Argo, Praha 2015
Nominace knihy Martina Nodla Středověk v nás na Magnesii Literu v kategorii Literatura faktu za rok 2015 zaslouženě upozornila na drobné, avšak důležité vědecké dílo. Martin Nodl patří k výrazným osobnostem současné české medievistiky. Přednáší na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze a současně působí v Centru medievistických studií Filozofického ústavu Akademie věd České republiky, jehož dlouhodobé úspěchy potvrzují vysokou úroveň českých historických věd. Soubor Nodlových starších přepracovaných studií vyšel v edici Každodenní život, kterou vydává nakladatelství Argo a jež je zároveň autorem řízena. Tato „černá“ edice společně s „bílou“ edicí Historické myšlení mají lví podíl na vydávání klíčových historických prací nejen našich, ale i světově uznávaných kapacit oboru. Obě edice byly také oceněny Magnesií Literou v roce 2003 v kategorii Litera za nakladatelský počin. Kniha Martina Nodla pak není pouhou úlitbou vedoucího obou edic, ale ekvivalentem popularizačního psaní o středověku, s jakým v západních zemích začali Jacques Le Goff nebo Peter Burke, k nimž se Nodl odkazuje. Z česky píšících autorit má pak autor nejblíže k doyenovi české medievistiky Františku Šmahelovi nebo k Josefu Mackovi. Literární styl autora je charakteristický svou vstřícností vůči čtenáři. Přístupnou formou prostředkuje poměrně složité
otázky, které ze studia středověku vyplývají, a navíc dokáže přesvědčivě propojit současnost s minulostí. Společně s historičkou umění Milenou Bartlovou tak Nodl patří k jedněm z mála vědců, kteří dokážou oslovit širší publikum a veřejně poukazovat na témata, která jsou dodnes překvapivě aktuální.
Než jsme byli osvíceni Titul knihy Středověk v nás může být vnímán jako lehce provokativní. Nodl navíc v publikaci operuje s pojmem středověku jako s něčím, co dokonce reálně přetrvává. Jak tomu rozumět? Jak je možné, že něco, co považujeme za dávno zapomenuté a s čím si rozhodně nespojujeme naši přítomnost, je aktuální? Středověk bývá obvykle synonymem něčeho zaostalého, ponurého, něčeho, co zavání kadidlem a tmářstvím, pasivním přebíráním církevních dogmat, stejně jako pověr, nesvobodou, špínou, násilím a mnohými dalšími odpudivými charakteristikami. Zkrátka toto významné období kulturních dějin Evropy, jehož doklady stále máme na očích v podobě středověkých památek, jimiž se dodnes pyšníme, považujeme za něco přežitého, předmoderního, zaostalého. Ostudně tak zapomínáme právě na vzdělanost středověkých intelektuálních, církevních a šlechtických vrstev a mnohé klady a pozitivní modely chování, jejichž kořeny leží právě ve zrodu středověké měšťanské společnosti. Mentální vzorce jsou zakořeněny hluboko v nás a Nodl poukazuje právě na to, že není moudré je přehlížet, ba dokonce je velmi vhodné se jimi zabývat, abychom si uvědomili, že to dobré i to špatné je stále v nás přítomno. Pokud odsuzujeme procesy s čarodějnicemi, tak mnohdy zapo mínáme na mnohá podobná příkoří, která se dodnes dějí i v civilizovaných částech světa. Nodl v úvodu knihy uvádí: „Středověk je v nás ukryt stejně hluboko jako sen, jenž nám v noci vytanul odkudsi z nevědomí.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218373