ne u něho, bude se chovat nestandardně. Hledá cíl. Myslím si, že právě tomu tak je.“ Otřásla se. „Bojím se, Kayi.“ „Já taky.“ „Kayi, nezapomněl jsi, které okno je moje?“ „Nezapomněl.“ „Přijď hned. Potřebuji tě.“ Displej zhasl. Dutch beze spěchu sundal vázanku, hodil ji na sako a zamířil ke dveřím. Bez deště mu cesta připadala dvakrát kratší. Sto metrů od domu zpomalil a změnil se v tichý stín. Kličkoval mezi několika lampami, které tvořily řetízek od domu k ploše pro flyery, až dospěl ke stěně. Nepatrně osvětlené okno v prvním patře bylo otevřené. Dutch přejel dlaní po stěně. Naštěstí tady milují dřevo. Plast by byl problematický… Přilnul ke stěně a povytáhl se po sotva znatelných chytech. A zase znova. Ráchel se vyklonila z okna a podala mu ruku. Kay ji uchopil, volnou rukou se vytáhl a usedl na parapet. „A jsi mým hostem,“ řekla Ráchel. Kay přikývl a rozhlédl se. Zvláštní pokoj. Dokonce hodně zvláštní. Jako obrázek vystřižený ze staré knihy. Masivní vyřezávaný nábytek – vysoké, úzké skříně, velký stůl s politurou, těžké židle, nízká a široká postel. Dokonce i video v pouzdru ze světlého dřeva bylo stylizované starožitně. Stolní lampa byla plynová, pod matovým sklem stínítka hořel plamínek… nebo pravděpodobněji jeho imitace. A jako kontrast ke světlému, jen lehce tónovanému dřevu tmavý koberec na podlaze, tmavočervené záclony a černé povlečení. „Líbí se ti tady?“ zeptala se Ráchel. „Nevím. Něco by to chtělo přebarvit. Ale nevím co.“ Dívka se zasmála: „To říká hodně lidí.“ Kay na ni pohlédl. Ráchel před ním stála skoro nahá. Tenké kalhotky nic nezakrývaly. „Jsi přesvědčená, že je to správné?“ otázal se Kay. 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218364
„Přece umřeme.“ „Asi ano.“ „V tom případě jsem přesvědčená.“ Nepohnula se, jen jako by ustoupila před Kayovým pohledem. „Jsi prima,“ řekl Kay. „A doufám, že se zachráníš.“ Jemně ji přitiskl k sobě – a při doteku jejích rtů vycítil strach. „Neboj se,“ řekl. „Nebojím se. Čekám.“ „Stejně ti nemůžu nic dát.“ „To není pravda.“ Kay ji odnesl k posteli a začal si rozepínat košili – chvilečka nezbytné a nepotřebné přestávky. „Dutchi, já…“ Ráchel mu pomohla při svlékání a on zase jí, což bylo mnohem jednodušší, a znovu se zeptal: „Proč se bojíš, maličká?“ Neodpověděla. Opatrně ji objal, snažil se postupovat co nejněžněji, nechápal její strach. Líbala ho, jako kdyby usoudila, že už žádná slova nejsou třeba, takže mu také připadalo hloupé něco povídat, jen se snažil, aby jí bylo dobře, přestože věděl, že poprvé nikdy dobře nebývá. Její opálené tělo se na černém prostěradle jevilo bílé, a Ráchel se usmívala, jako kdyby jí opravdu bylo dobře… Když leželi tvářemi k sobě, byla to jen nepatrná odměna za onen krátký okamžik, kdy neexistovala Galaxie, Grey ani Hranice snů. „Jestli řekneš, že jsem romantická husa, zabiju tě, Kayi Dutchi,“ řekla Ráchel. Dutch zavrtěl hlavou. „Bylo mi nádherně. Děkuji ti.“ „Dutchi, jestli přežijeme…“ „Dobře.“ Pohladil ji po tváři a ona se k němu přitulila ještě víc, přestože se to zdálo nemožné. „Vezmi si mě ještě jednou, Kayi.“ „Raději ne.“ 104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218364
Ráchel se jen usmála. Opět se nad ni sklonil, ale vyklouzla mu a ocitla se nahoře, znala všechno, ale neuměla nic, a Kay se mohl jen dohadovat, jak se jí podařilo zůstat pannou do šestnácti let v tomto taurijském ráji se svou vášnivostí. Ale za chvíli to přestalo být důležité, bylo to absolutně nedůležité, zapomenuté jako Říše a Hranice snů. „Jsem celá mokrá,“ řekla potom. „A ty taky. Jdi se osprchovat.“ Šel a rychle se vrátil. Ráchel seděla na posteli zahalená do černého prostěradla, plamínek v lampě téměř skomíral. „A teď já,“ řekla prostě. „A až se vrátím, budeš už na cestě domů. Jasné? Zítra máme hned první hodinu písemku.“ Dutch přikývl a sledoval, jak černá zahalená silueta mizí ve dveřích, potom za zdí zašuměla voda. Rychle a tiše se oblékl. Slézat po stěně nechtěl, tak prostě skočil. Narazil na zemi nečekaně silně, musel se skulit stranou, aby skok ztlumil. „Neublížil jste si?“ Kay se otočil k verandě. Svítil tam ohýnek cigarety a za ním se domyslel přítomnosti sedícího stínu. „Ne. Dobrý večer.“ „Dobré ráno. Až budete odlétat, nestartujte na plný plyn, manželka má lehký spánek.“ „Vy zřejmě také. Ale já jsem nepřiletěl flyerem.“ Dutch se obrátil a odcházel sadem. Někde vedle cvrčela cikáda, nekonečně a nepostižitelně jako z nicoty.
105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218364