a pořád jsem se smál znova a znova těm stejným vtipům a představoval jsem si ztracenou generaci mého tatínka a strýce, kteří v té době prožívali nejhezčí roky života. Krom mého milovaného Švejka jsem si také rád čítával Jendovy pohádkové knížky, které už odložil, a vystřídaly je Mayovky a jiné dobrodružné knížky, které si čítával už sám. Pro moji Aničku a jejího syna byla největším dárkem volná nedělní odpoledne, kdy mohla jít, tak jako jiné maminky, se svým dítětem do Prahy do kina, dětského divadýlka či jen tak na procházku. Dva roky o tom jen snila a litovala sebe i dítě, které se jen toulalo samo po ulicích. Také ráda četla v létě odpoledne Jeníčkovi knížky. Na moji radu sáhla po Mayovce a sama byla svědkem toho, že kluk tak toužil po pokračování děje a nechtěl čekat do druhého dne, že začal na přelomu první a druhé třídy číst sám. Anička to také oplakala, když si uvědomila, jak rychle dítě dospívá. Za moji pomoc v hospůdce mi byla tak neuvěřitelně vděčná, že mi byla ochotna splnit vše, co jsem si jen mohl přát.
Moje oblíbená viržinka prováněla naší hospůdku až do chvíle, kdy mi je lékaři zakázali. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218273
V paměti mi utkvěla jedna krásná letní středa, když jsem šel s Aničkou na Smíchov a potom jsme jeli lanovkou na Petřín. Tam jsme se prošli a pak lanovkou sjeli do restaurace „Nebozízek.“ Tam jsme se dobře naobědvali a poslali Jeníčkovi do Orlických hor pohled. Už jen ten výhled na Pražský hrad byl kouzelný a neodolal jsem a vyprávěl jí historku, jak jsem za války navštívil prezidenta Háchu.
Mnohokráte jsme s mojí milovanou Aničkou zašli i na Hrad, kde jsme nikdy nezapomněli navštívit katedrálu svatého Víta. Vždy znova a znova jsme stáli u vytržení v té neuvěřitelné stavbě, kde na nás dýchala historie i mystika největšího chrámu Božího v naší republice. Vždy jsme tam nacházeli něco nového a úchvatně krásného, čeho jsme si dříve nevšimli. Vždy jsme se tam pomodlili za zdraví a štěstí našich nejbližších. Tam jsme vždy cítili tu krásnou hrdost na své češství. Jako bychom stáli na vrcholu toho našeho českého
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218273
„mraveniště“, kde každý z nás je tím mravenečkem plnícím si svůj úkol. Byly to tak krásné chvíle, že se mi vybavily vždy, když mi bylo nejhůře, abych z nich zase načerpal sílu. Oba jsme milovali lidovou zábavu a tak jsme nejednou zašli i do kabaretu „U Fleků“ na staropražské písničky „podlité černou třináctkou!“
Po letech války a stresu s tím spojeného jsme si plnými doušky užívali klidu a míru. Mladí lidé někdy časem moc a neuváženě plýtvají, ale lidé středního věku, jako jsme byli my, si už dokáží vážit každého krásného dne, který prožijí s někým jejich srdci milým. Anička s mou pomocí vedla svou hospůdku vzorně a vydělávala podniku Restaurace a jídelny, kde byla zaměstnaná, slušné peníze, a tak jí čas od času povolili lázně na její nemocné srdíčko. Jezdila střídavě do Poděbrad a Bohdanče. V ulici jsem měl kamaráda, který měl auto, a s ním jsem se domluvil na středečním výletě do Poděbrad za Aničkou. Jeníčka jsem omluvil k jeho velké radosti ve škole a jeli jsme na výlet. Chlapec jel poprvé v životě autem a byl to pro něj neskutečný zážitek. Já jsem měl takovou radost, že jsem potěšil jak Aničku naší návštěvou, tak i malého Jeníčka, že se mohl mezi kluky pochlubit, že už také jel v autě! I to byl tak krásný den plný lásky a vděčnosti, že jsme na něj všichni léta vzpomínali.
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218273