„Čeho?“ „Mlácení policajtů. Mohla by to bejt docela príma zábava. Kterej ty seš?“ „Dewan Kolfrevr, kamaráde. A ty koukej kvákat: Kde jsem a proč?“ Mužíček se při hlasitém rozkazovacím tónu trochu přikrčil. „By nebylo,“ pípl. „Mě říkaji Pihovanej, a kdyby tu bylo světlo, tak bys viděl proč. No, a jsme pod zemí. Ve starý odpadní stoce. Jestli trochu nemrskneme kostrama, tak přijdou na to, jak nás vyšťourat.“ S tím se nedalo než souhlasit. Pihovanej vedl Dewana, občas mlátícího hlavou či rameny o strop, i stěny úzkých kanálů a průlezů, temným podsvětím a přitom odhaloval zachráněnému hrdinovi nový a neznámý svět podzemní Neohy. Krajinu kanálů, opuštěných tras původního metra, zapomenutých umělých jeskyní někdejších krytů. Někdo tu žil už předtím, ale většina obyvatelstva se sem uchýlila poté, kdy byla vyhnána z domovů současnými událostmi. V kanálech bylo někdy teplo, někdy i veselo a především odtud nikdo nikoho nevyhazoval. Starousedlíci chtě nechtě nové sousedy přijali mezi sebe a otevřeli jim cestu i do nejhlubších a jakoukoliv císařskou kontrolu postrádajících prostor. Tam – až na dno – Pihovanej Dewana vedl. Hrdina měl štěstí, že jeho vystoupení na povrchu neušlo těmhle očím, malý podzemník byl zrovna na poklidné loupežné výpravě, když ze sklepního okénka skladu jedné restaurace zpozoroval Dewanovo řádění. Vypočítal si, kam ho nejspíš zaženou, a spěchal tam také – kanály a větrací šachty ústí naštěstí takřka všude. Přelstít vypálenou elektroniku kanálového víka nebyl žádný problém. Sestoupili značně hluboko, když se cesta proměnila v nebezpečně nakloněnou rouru. Pihovanej do ní bez zábran skočil, Dewan ho chvíli nato následoval, rychlou úvahou uklidněn na duchu. Nemohli přece sjet do ničeho nebez-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218268
pečného. Tam dole se to nejspíš natáhne do mírnějšího úhlu, nebo skončí v hromadě hadrů či krabic. Nenatáhlo a neskončilo. Dewan se rozplácl na hrbolatém betonu naštěstí již vyschlé (ale přesto si zápach držící) stoky, obličejem se zabořil do vrstvy prachu (jen ať to, paníbohová, není někdejší obsah) a zuřivě vyskočil, aby si třel naražený nos a pořádně nadával. „Klídek, čéče. Normální zkratka,“ zavrkal Pihovanej, tušící ve vzduchu se vznášející facky, „Jinak bysme si našlápli asi pět kilometrů. A do některý díry by ses ani nevešel, kámo.“ „Měls mě varovat,“ rozkřikl se Dewan, ale pak si násilí páchané na zachránci rozmyslel. Pihovanej si nahlas oddechl. „Tak jdem‘, ne?“ Vlezli do dalšího, naštěstí jen mírně se svažujícího tunelu. Pokud se Pihovanej bál, že některými cestami by Dewan neprošel, pak tudy to bylo jen tak tak. Kanál po několika desítkách metrů překvapivě vyústil do veliké haly, osvětlené toliko řetězcem halogenových svítidel. „Tohle je někdejší depo staré podzemky,“ vysvětlil mu Pihovanej. „Největší prostor, jakej tady najdeš. Tam dole, pod kolejema, je dokonce pravej Central, holá skála. To se v Neoze jen tak nevidí.“ Dewan jeho nadšení nesdílel. Klaustrofilií netrpěl, znal nejméně dvacet míst, kde by se cítil lépe. A navíc – zatraceně – tady budou také. Krysy. Před chvílí na jednu málem šlápl. Uskočila včas, byl to podzemní, Neohou nezhýčkaný tvor, který si ještě uchoval jiné reflexy, než být v popelnici dřív, než doběhnou bezdomovci, a nepřecházet ulice po povrchu. Neožské krysy se z obávaných synantropů změnily v obtížný, samostatného života neschopný živočišný druh. Od bílých chlupatých koček, kapesních psů a roanských ještěřiček je odlišovalo pouze to, že jim nikdo nedával jména. Tady to bylo jiné. Tady se skutečně bojovalo o život. Pihovanej skočil mezi popraskané modré dlaždice, Dewan
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218268
ho chtě nechtě musel následovat. Vrátit se nešlo. Dole, mezi kusy železa a hromadami sutě, je vyhlížela vysoká hubená postava. „Neseš?“ zeptala se Pihovaného. „Bylo tam dost rušno. Tak aspoň vedu novýho podzemáka.“ Dewan se proto přiznanému statutu chtěl ohradit, ale pak si uvědomil, že na nějaký čas skutečně bude muset pod povrchem zůstat. Proto si raději dalšího obyvatele temnot prohlédl. Byl to muž neurčitého věku, mžoural malými očky a co chvíli se mimoděk podrbal na holé hlavě. „Exekutoři?“ zeptal se. Kolfrevr to přiznal. „Dneska sem už jinej nepřijde,“ pokýval chlapík hlavou. „To dřív, když jsme sem zabloudili my, probíhaly tu báječný mejdany.“ „Von bejval za mládí členem nějaký sekty nebo co,“ prozradil Pihovanej. „Ale houby. Prostě jsme sem chodili chlastat a pořádat nezávislý koncerty,“ informoval je senior, „jenže pak se ukázalo, že všechnu tu nonkonformní mládež vodí na nitkách Ministerstvo propagandy.“ Místo, na které je potom zavedl, se Dewanovi vůbec nelíbilo. Žilo se tu pod širým stropem, v hromadách plastikových fólií, rezivějícího železného šrotu a navršených dlaždic. Nejkomfortnější příbytky se nacházely ve žlabu někdejší trasy; vytrhané kolejnice, překryté deskami uzavíraly luxusní bydlení podzemních mazáků. Utečenci se zařizovali jak mohli. „Je to tady príma, že? Vidíš tu kočku?“ řekl Pihovanej a zamával kolemjdoucí ženě. „Ahoj Sáro,“ zajásal, „Co takhle dneska po půlnoci?“. „Trhni si, vošouste,“ zabručel oslovený muž. Podzemník schlípl. „Jo, občas mi to šero dělá problémy.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218268