98 Rudý snajpr na Východní frontě
a neřeknu už ani slovo,‘ ale problém je v tom, chlapci, že pro vás nemáme dost práce.“ Položil na zem zinkovou schránku s náboji a pokračoval: „Skutečnost je taková, že v zimě nejsou Němci zdaleka tak bojovní jako v létě. Znatelně se zklidnili, jen občas z jejich zákopů zařve směrem k nám někdo opilý, ‚Vzdejte se, Rusové, vždyť jste obklíčení a nemáte co jíst.‘“ Zapálili jsme si cigarety a při kouření vzpomínali na ty naše spolubojovníky a kamarády, kteří už nebyli mezi námi. Při loučení nám Vasja ještě přidal varování: „Dobře se dívejte kolem sebe a buďte opatrní, protože ani němečtí snajpři své cíle nemíjejí. Střílejí, jen aby zabili, a přitom se umí velmi dobře schovávat.“ Poté jsme opět pokračovali v cestě. Ani na velení praporu jsme nakonec dlouho nepobyli. Náčelník tamního štábu s úsměvem předal Uljanovovi nějaký papír a řekl: „Předpokládám, že rotu nadporučíka Kruglova určitě najdete bez cizí pomoci, protože tuto oblast dobře znáte.“ Okamžitě jsme vyrazili na cestu. Jednotka našeho staronového velitele operovala v nejobtížnějším úseku obranné linie praporu. Jejím příslušníkům se nepodařilo vyhloubit spojovací zákopy, proto když někdo potřeboval dojít k jedné z čet, musel se proplížit otevřeným terénem, navíc pouze v noci. Na velitelství roty nás přivítal staršina Kapustin, kterého jsem už znal. Byl to schopný velitel a dobrý soudruh. Vojáci mu z legrace říkali „naše noční sova“, protože své povinnosti staršiny raději plnil až po skončení dne. Uplynulo několik dní. Ležel jsem právě na horní palandě, když do bunkru vstoupil Kruglov a halasil: „Zdravím vás, chlapi!“ Byl hrozně nachlazený, mluvil chraplavě, silně kašlal, měl zarudlé oči, ke všemu vypadal nazlobeně. Pozorně jsem ho sledoval, když mu Kapustin hlásil, co se v uplynulé době v jednotce událo. Nebyly to radostné zprávy – předchozího dne padl snajpr Nazarčuk a tři další muži utrpěli zranění, podobně jako politický komisař, za něhož dosud neposlali náhradu. Nadporučík nato neřekl ani slovo, jen ze železných kamen se ozýval hlasitý praskot hořícího chrastí. Ticho nakonec prolomil Kapustin, jenž pokračoval v hlášení: „K útvaru byli přiděleni dva odstřelovači, jmenovitě Uljanov a Piljušin, a již o něco dříve také snajperka Zina Strojevová, která vás zná. Tu jsem poslal ke druhé, Nestěrovově četě.“ Kruglovovi zmizely z čela vrásky. Staršina se opět ujal slova: „V sektoru, který má na starosti Olchovova četa, se nedávno objevily německé letáky, takže s nejnovějšími posilami musela do našich řad proniknout nějaká svině.“ Velitel prudce zvedl hlavu a věcně se zeptal: „Podnikli jste nějaká opatření, abyste toho donašeče vypátrali?“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218264
Uljanovova smrt 99
„Ne, čekali jsme na vás.“ „A to jste to ani nikomu nehlásili?“ „Ne, nikomu.“ „Takové věci se ale musí okamžitě hlásit,“ rázně uzavřel rozhovor nadporučík, vzal si svůj samopal a se slovy „Piljušina přidělte Olchovově četě“ opustil zákop. Ze mne v tu chvíli spadla veškerá ospalost. Seskočil jsem z pryčny, utáhl opasek kolem gymnasťorky a vydal se k dotyčné četě, kam byl o tři dny dřív na příkaz staršiny poslán i Alexej Uljanov. Alexeje jsem objevil v jednom z bunkrů 1. družstva u kovových kamen, kde míchal lžící v kastrůlku jakousi kaši. Vedle něj seděl na prázdné bedýnce od nábojů mně neznámý seržant a o čemsi se bavili. Když jsem vstoupil, oba zmlkli. „Tak „noční sova“ tě taky poslala k téhle četě? No, to je úžasné!“ vyhrkl Uljanov radostně, jakmile mě uviděl. Pak mě představil vojákovi vedle něj. Byl to seržant Andrejev, velitel zmíněného družstva, nositel již dvou válečných vyznamenání, který stejně jako já pocházel z Leningradu. Uljanov navrhl, abych nastoupil hlídku příští den ráno s rozbřeskem a pozoroval Němce. Požádal jsem ho, aby se mnou vyšel ven do zákopu, a tam jej informoval, že v úseku, který má na starosti jeho četa, působí zrádce nebo nepřátelský špion. Vyslechl mě a pak řekl: „Něco ti povím – tady se potulují různí lidé. Víš, Olchovova četa mě přijala jako bratra, ale jeden kurýr při té příležitosti znechuceně pronesl: ‚Čekali jsme vás dvacet a dorazil jsi sám. Nu což, jak se říká ‚lepší vrabec v hrsti než holub na střeše.‘ Nic jsem neříkal, ale vypadalo to, že zástupce velitele čety Nikolajev jen stěží potlačuje vztek. Ten voják ale ještě pokračoval: ‚Přišel jsi posílit naši obranu zrovna v době, kdy se neustále opakuje jedno a to samé – je nás málo a musíme stát v zákopech nepřetržitě, bez možnosti odpočinku, zatímco naši nepřátelé se mají daleko lépe. Slyšel jsem, že na stráži jsou jen dvě hodiny denně, a taky jim nosí jídlo o třech chodech.‘ Nato jsem mu odpověděl: ‚Nevím, kde jsi takové zvěsti získal, že Němci se ve svých zákopech a bunkrech mají jako v hotelu,‘ načež mi odsekl: ‚Ty si asi myslíš, že jsem nějaký provokatér nebo co, ale já bojuju proti náckům stejně jako ty, jen prostě opakuju to, co jsem slyšel od Němců, které jsme zajali.‘ V tu chvíli se do diskuse vložil Nikolajev: ‚Poměry, které líčíš, byly jen na začátku války. Měl by ses pořádně podívat, jak žijí fricové dneska. Nedávno jsi ostatně měl možnost být u zajatců, tak si vzpomeň, jak vypadali. Například jeden měl přes uniformu ještě tolik dalších hadrů, že jsme byli úplně vyčerpaní, než jsme je z něj sundali. Co všechno na sobě neměl: dámské šátky, kusy prošívané deky. Na stehna se tomu bastardovi
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218264
100 Rudý snajpr na Východní frontě
dokonce podařilo navléct rukáv z ovčí kůže. A ty blábolíš cosi o jejich pohodlí, o nějakém hotelu a tříchodových obědech.‘ Nato si Nikolajev dokonce odplivl, ale ten kurýr se jen po všech přítomných rozhlédl, jako by se nic nestalo, a pak se obrátil ke mně: ‚Tak to vidíš, snajpře, takhle tu žijeme, každý den nějaké spory, přitom už nás moc nezbylo a jsme vyčerpaní, ale na výměnu nikoho neposílají.‘ Na jeho poslední větu jsem už nereagoval. Ještě chvíli se motal kolem kamen, zakouřil si a nakonec vyšel ven do zákopu a od té doby jsem ho už neviděl.“ Uljanov domluvil. „Myslíš, že on …,“ otázku jsem však nedokončil, protože mě hned přerušil: „Ne, nemyslím si to,“ a dodal: „Už jsem o tom rozhovoru málem informoval Andrejeva, ale pak jsem si vzpomněl, že mi říkal, že s tím člověkem sloužil a zná jej velmi dobře.“ Celý den jsme pak s Uljanovem strávili nutnou úpravou našeho palebného stanoviště pro odstřelovače v železničním náspu. Vál severní vítr, tvář mi nepříjemně bičoval sníh s deštěm a německé pozice byly docela blízko. Když zapadlo slunce, oblékli jsme si maskovací uniformy a odplížili se pod trať znovu, tentokrát už pod rouškou tmy. Protože jsme nechtěli nechat ve sněhu žádné stopy po naší činnosti, veškerou vytěženou zeminu jsme odnesli v pytlích do našeho zákopu, kde jsme jí zaplnili díru vyhloubenou granátem. Z bunkru našich kulometčíků jsme najednou zaslechli, jak někdo hraje na kytaru, a kdosi začal i zpívat. Uljanov položil rýč na předprseň, setřel si z čela pot a chvíli setrval bez hnutí a naslouchal. „Zpívá s opravdovým citem…“ Naše práce se už chýlila ke konci, když se k nám připlížil seržant Andrejev i s lehkým kulometem. Vypadal rozčileně. „Chlapi, hledá vás zástupce velitele čety Nikolajev,“ vyhrkl. „Několikrát vpadl do našeho bunkru a ptal se: ‚Kam zmizeli odstřelovači?‘ Odpověděl jsem, že nevím, ale když se vrátil do zákopu, nepozorovaně jsem ho sledoval a viděl, jak obchází všechna palebná stanoviště i bunkry a ptá se po vás.“ „Nemohl ho tím pověřit velitel čety?“ zeptal se Uljanov. „V žádném případě, Olchova jsem potkal a vůbec po vás nepátral. V tom bude něco jiného…“ Chvíli jsme všichni tři mlčeli a pak z Alexeje vypadlo: „Já už teď z toho šíření letáků budu podezírat snad i vrány.“ Kdosi otevřel dveře zákopového bunkru kulometčíků a do zasněžené krajiny se opět rozezněla melodie hraná na kytaru. „Tihle chlapi umí taky výborně zpívat!“ ozval se Andrejev a dodal: „Jsou to Ukrajinci a ti zpěv vysloveně milují.“ Nato Uljanov opáčil „Prosím tě, kdo zpívá nerad?“ a s hlubokým povzdechem zase vzal do ruky rýč.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218264