C. L. Taylor zareagovala jsem přehnaně. Ať už ho k tomu vedlo cokoli, určitě v tom nebyly zlé úmysly. Musíme si promluvit. Já si s ním musím promluvit. Opatrně zformuluji textovou zprá vu. Omlouvám se za ten včerejší večer, Wille. V práci se spustil alarm a já se bála, že někdo zkouší ukrást zabaveného psa. Druhou větu vymažu. Musím mu přestat lhát. Omlouvám se za ten včerejší večer, Wille. Potřebuju si s tebou promluvit. Nezajdem si na něco k pití do Georgeovy hospody? Třeba v 8? Odešlu zprávu a projíždím adresář. U položky „Máma – mobil“ se zarazím. Už jsme spolu nemluvily tři měsíce. Při posledním telefonátu mě přesvědčovala – tak, jako od mého návratu z Nepálu pokaždé –, ať se přestěhuju domů, nechám těch „charitativních nesmyslů“ a najdu si „pořádnou práci“. A taky ať si zajdu k psychologovi. Pořád dokolečka jí opa kuju, že mi ke štěstí nic nechybí, že dělám práci, jakou jsem vždycky dělat chtěla, a že se mi vede líp než kdy předtím, ale neposlouchá mě. Podle ní se musím vrátit domů a vyrovnat se s „nevyřešeným traumatem“. Netuším, kde tu frázi sebrala, nejspíš ji našla v novinách. Ani nevím, proč jsem po návratu z Nepálu čekala, že bude jiná. Možná proto, že jsem se sama změnila, a tím pá dem jsem předpokládala, že se ona změní taky. Strčím si telefon zpátky do kapsy a vystoupím z dodáv ky. Sheila mě ráno poprosila, abych zajela vyzvednout zvířa ta, protože majitelka žije jen pár kilometrů od mého bydliš 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218241
tě. Pro zvířata obvykle jezdí inspektoři, ale tentokrát jde jen o to, vyzvednout pár králíků, které důchodkyně nezvládne dopravit do útulku sama. Je to jednoduchý úkol, který hravě obstarám. Joan Wilkinsonová mi přijde otevřít, v obou podpažích drží králíky a v očích má slzy. Je tak hubená, že se jí pod domácími květovanými šaty rýsují klíční kosti. Tváře má propadlé, ústa jí lemují vrásky a prořídlé šedivé vlasy má po obou stranách secvaknuté třpytivou růžovou sponkou Hello Kitty. Musí jí být nejmíň sedmdesát. „Vy jste z útulku Green Fields?“ přimhouřenýma očima studuje jmenovku na mojí košili a pak se podívá po dodávce. „Ano, jsem Jane. Slyšela jsem, že potřebujete naši pomoc. Králíci se vám kapku vymkli z rukou, je to tak?“ Joan si k sobě oba králíky přitiskne pevněji. Jeden z nich, ten šedivý, projeví nelibost tím, že ji kopne levou tlapkou do břicha. „Já to zvládám, abyste věděla. Nechtěla jsem vám volat, ale sousedka mě donutila. Tvrdí, že jí lezou do zahra dy a že je jenom otázkou času, kdy po nich vyrukuje její pes.“ „Tihle dva vypadají dobře,“ ukážu na králíky v jejím ná ručí, abych ji uklidnila. „Mají krásnou srst a jasné bystré oči. Pustila byste mě na chvilku dovnitř, ať si popovídáme?“ Podezíravě si mě měří, ale pak loktem pootevře dveře o něco víc. „Jestli chcete čaj, tak máte smůlu, protože mi zkyslo mlíko. Můžu vám nabídnout leda vodu.“ „To nevadí,“ ujistím ji s úsměvem. „Měla jsem čaj doma, než jsem vyrazila na cestu.“ • • • 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218241
C. L. Taylor Jakmile překročím práh, praští mě přes nos pach čpav ku. Je to jako vstoupit do králičí klece, kterou už roky nikdo nečistil. Od pasu výš vypadá obývák normálně: na krbové římse stojí porcelánové figurky baletek a zarámované vybledlé fot ky svateb, pikniků a dovádějících dětí, na stolku vedle křes la potaženého zeleným manšestrem se vrší štůsek časopisů Reader’s Digest, přes opěradlo starorůžové pohovky je pře hozena krajková dečka. Přesně takhle bych si představovala obydlí staré dámy. Ale podlaha, to je úplně jiná káva. Béžový koberec je samý tmavý flek od moči, mezi tím piliny a králi čí bobky. A všude se hemží králíci, je jich nejmíň deset nebo dvanáct, hopkají přes potrhané noviny, rozedrané roličky od toaletního papíru a ohnilou zeleninu, okusují neduživou po kojovou kytku v rohu pokoje a vykukují zpod nábytku. Pokoj je cítit pilinami, zvířecí srstí a výkaly. Tohle není jen „důchodkyně, která se nedovede postarat o pár králíků“, tohle je práce pro inspektory. Měla bych oka mžitě zavolat Sheile a vyžádat si, ať sem nějaký inspektor při jede, ale napřed se chci ujistit, že žádnému ze zvířat nehrozí bezprostřední nebezpečí. Pečlivě zachovávám neutrální výraz. Projdu svinčíkem a posadím se na krajíček křesla. Joan zůstane stát nade mnou a v podpaží se jí pořád vrtí dva králíci. Má rozšířené oči a pevně sevřené rty. „Chováte králíky už dlouho, paní Wilkinsonová?“ „Celý život.“ Vyhýbá se očnímu kontaktu a upírá zrak kamsi nalevo ode mě. „Dostala jsem králíka k pátým naroze ninám. Ale měla jsem ho jenom pár měsíců.“ „Co se stalo?“ 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218241