101
žertících, jimiž jsem kdysi trápil své učitele. A oni mi zase s největší chutí odhalovali statistiky týkající se dinosaurů a kriketu a vyprávěli příběhy lidí umučených v Číně. Po obědě přišla u sv. Petra chvíle na báječný zvyk, kterému se říkalo „odpolední klid“. Chlapci odešli do velké studovny, posadili se ke stolu a četli si to, co je bavilo. Až na ty nejmladší, kteří si šli lehnout do ložnice v prvním patře; tam jim předčítala slečna Lovellová. Kantoři si zabrali svá křesílka a v nich pokuřovali, podřimovali a dokončovali křížovku z Timesů. Odpoledne pokračovalo vyučování a sportovní aktivity. Já jsem dostal na starosti fotbalové družstvo nejmladších žáků, a protože jsem tento sport odjakživa miloval, naprosto mě šokovalo, že ti chlapečci nemají nejmenší potuchu o tom, jak se hraje. Na začátku jsem je rozmístil po hřišti, vysvětlil každému z nich jeho pozici, do které jsem ho postavil – střední útočník, levý záložník, pravé křídlo, brankář –, ale jakmile jsem dal píšťalkou signál, chlapec, který byl nejblíž míči, do něho vší silou a bez jakéhokoliv nasměrování kopl, načež se všichni v jednom chumlu za tím míčem rozběhli, dokud ho jeden z nich nedohnal, zase ho nakopl a celý chumel se vydal stejným směrem, aniž by si jediný hráč všímal toho, kde je branka. Bylo to celé tak nádherně nahodilé a bezmyšlenkovité, že jsem tam stál, brečel smíchy a nějakou dobu mi trvalo, než jsem zase popadl dech a mohl hvízdnout na píšťalku. Mezitím se mi celý mančaft zaběhl do zelného pole, kde hráli dál, aniž si zřejmě všimli změny terénu. Pár hvizdů a výkřiků je zase přivolalo zpátky, abych je mohl zklidnit a vysvětlit jim, že někteří z nich by se měli snažit kopat ten míč směrem k této brance a jiní by měli zase mířit na tamtu branku a že by se měli trochu rozptýlit po hřišti. Přikývli, já pískl a oni pokračovali v naprosto stejném stylu jako předtím. Opět jsem hvízdl. Stejné vysvětlení. Stejný výsledek. Ne že by byli neposlušní, oni se nechtěli vzpírat mé autoritě, akorát to nedokázali pochopit, takže jakmile uslyšeli hvizd píšťalky, jejich instinkty je převálcovaly. Nakonec jsem to „utkání“ nechal být. Aspoň se při něm pořádně
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218092
protáhli a dostali jsme se na první úroveň: Hráči pochopili, že se do míče kope, že se nejí. Když skončilo odpolední vyučování a tréninky, byly u konce i moje oficiální povinnosti, takže jsem se mohl vrhnout na opravování úloh nebo přípravu na zítřejší vyučování nebo jít prostě s chlapci hrát šachy či kulečník, dokud nepůjdou na večeři. Nebo jsem se mohl doučovat angličtinu, dějepis a zeměpis. V podvečer jsem se přidal k Tolsonovým na večeři v rohu jídelny. Nikdy nechyběl pan Bartlett, stejně jako pár mladších učitelů. Vůbec si nevybavuji, o čem jsme se povídali, ale mám dojem, že právě tady jsem se naučil, že hlavním účelem takové společenské příležitosti je vyhnout se jakémukoliv trapasu. Všichni byli přeslušní a předváděli ty nejvybranější způsoby, občas se dokonce ozval i tlumený smích a tu a tam jsme si dali i sklenku či dvě cideru značky Bulmers Woodpecker. Za dva roky jsem nebyl ani jednou svědkem nějaké neshody, říhnutí, chvilkové bezohlednosti, pikantního vtípku, politického či náboženského názoru nebo hrubého skočení do řeči, dokonce ani trapného ticha. Uprdnutí by bylo fyzicky neproveditelné. O nedělích po večeři nás vždycky Tolsonovi pozvali do svého salonku, kde jsme popíjeli kávu a poslouchali rádio. Zpětně dnes lituji toho, že jsem je všechny aspoň jednou nevzal na večerní souboje v kleci. Neumím si představit, jaký dojem by na ně taková přehlídka nezpůsobnosti udělala. Znám jednu ženu, která byla kdysi se svým otcem v Paříži, a protože se venku ukrutně rozpršelo, schovali se do kina, kde zrovna promítali film Poslední tango v Paříži s Marlonem Brandem. Její otec vydržel sledovat celý film (včetně oné slavné scény s máslem) a ani nemukl, až venku před kinem na denním světle poznamenal: „Inu, soudím, že toto všecko bylo poměrně zbytečné.“ Já soudím, že panu Bartlettovi by souboje v kleci taktéž připadaly poměrně zbytečné. Jako už dospělý muž (nebo takřka dospělý) jsem si uvědomil, že názory, které jsem si na Geoffreyho Tolsona a jeho kolegy vytvořil v dětství, budu muset poupravit. Tak třeba právě
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218092
103
pan Tolson – pořád působil jako tentýž srdečný, upřímný a slušný chlapík, kterého jsem si pamatoval z dřívějších dob, ale tu a tam probleskly chvilky, kdy jsem si uvědomoval, že ten muž nebude až takový lumen, za jakého jsem ho dříve považoval. Kupříkladu se jednou během shromáždění rozčiloval nad tím, že chlapci zlenivěli. Nařídil jim, aby si každý z nich zlepšil prospěch, a to do dvou týdnů. Nejen učitelé matematiky tehdy měli za to, že to pan Tolson přehání. Ještě že měl tak bezchybné instinkty týkající se vedení školy, protože když musel na určitou dobu udržet v hlavě větší než jisté množství informací, vždycky ho to vyvedlo z míry. Jednou v sobotu po obědě vydal prohlášení, během nějž si vymínil, že ti žáci, kteří mají ten víkend vycházku s rodiči, se nechají ostříhat poté, co zajdou do šaten a přemístí všechny svoje věci na spodní háčky, pokud mají háček číslo jedna až třicet sedm, aby mohli žáci hostujících škol použít vyšší háčky, pokud ovšem tito žáci ten víkend nepůjdou na vycházku coby hosté rodičů jiného chlapce, neboť v tom případě si nejprve vyzvednou svoje čtrnáctidenní vysvědčení, aby ho mohli přiložit k dopisu, který budou posílat domů, pokud ovšem nejsou omluveni z tělesné výchovy, v kterémžto případě si nejprve vyzvednou omluvenku od zdravotnice, ale to až poté, co si přemístí všechny svoje věci na spodní háčky a pak odevzdají omluvenku vychovateli, který má službu, a potom… V tu chvíli se na nějakou dobu odmlčel, protože mu mozek vyhlásil stávku. Celá škola zatajila dech v naději, že Tolson záhy objasní, co mají všichni, krucinálfagot, dělat potom. Na tváři pana Tolsona se pomalu usazoval poklidný, ač trochu posmutnělý výraz; to když se mu před očima začal promítat celý jeho život. Náhle se zhluboka nadechl a působivě zadeklamoval: „… se všichni nechají ostříhat!“ Načež se zase posadil. Následovalo užaslé ticho, během kterého si všichni přítomní zkoumali nehty a předstírali, že si vůbec nevšimli, že muži, který šéfoval celé škole, právě ruplo v bedně. O třiadvacet let později jsem se ohromně bavil, když jsem se pokoušel přenést tento zážitek na papír při psaní úvodní scény
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218092