„To chlapi koukaj, co sovětská žena dokáže!“ zvolala zlatovlasá Lidija po prvním letu. Ano, nebýt jí, všechno by bylo jinak. Všichni ji obdivovali. Byla vzdorovitá a krásná. Stěžovala si, že kasárny, které dříve fungovaly jako kravín, smrdí hnojem i v zimě, a to i přesto, že se drhly směsí březového popela a louhu. Lidija byla rázná a svým způsobem hloupá, že by z ní mohl být spíš nepřítel lidu, a ne mučednice. Všichni si ji zamilovali hlavně kvůli dlouhým zlatavým vlasům. Nenechala si je ostříhat. Zatímco já jsem se podřídila, aby mě táborová kadeřnice zohyzdila, ona řekla rozhodné nět. Nedovolila nikomu s nůžkami se ani přiblížit. Zlatavé copy jí sahaly po pás. I tehdy, když Jurij, tedy poručík Husurov, přišel na kontrolu a zapínal si přitom kalhoty. Jurij se zastavil u Lidije, podíval se jí do očí a strhl jí baret z hlavy. Vlasy se během jednoho dlouhého okamžiku vyhrnuly na odiv. Byla to zrada. Opovážlivost. Mělo by se to potrestat. Ale poručík Husurov vzal cop do ruky, potěžkal ho, zvedl si ho k nosu a dlouze do sebe nasál vůni vlasů. Večer se zavřenýma očima na mě zamručel: „Proč nemáš takové vlasy? Vy ostatní vypadáte jako holobrádci se žloutenkou. Žena bez vlasů je jako kůň bez hřívy!“ Jenže my dostaly rozkazem dát si vlasy ostříhat. Nebylo to správné. OHNIVÁ TVÁŘ Livia Smolenková se usadila ve fjordu Mrtvého muže. Přítomnost ženy mi působila radost i bolest. Radost
‹ 106 ›
sberatel240.indd 106
25.4.2016 9:13:34
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218089
proto, že neustále všude nechávala malé, něžné papírky, aby mi připomínala svou přítomnost: „Dědo, dneska ti to sluší. Přines kořalku.“ Bolest proto, že se mnou ani nepila, ani nespala, ale kořalku, kterou jsem přinesl, lila do nádrže letounu a nutila mě spát na kožešinách na zemi. Bolest mi také působila její obrovská chuť k jídlu. Jak jenom může mít někdo ženského pohlaví takhle bezedný žaludek! Častokrát, aniž by si to uvědomila, spořádala ranní kaši za nás oba a potom se její neúnavná duše průzkumníka přesunula k úvahám o vývoji odvzdušňovače, jak nazývala odvětrávací trubici, zatímco moje pomalá mysl se upřela směrem k nesnědenému vejci rybáka. Přes den jsme pracovali na spadlém letounu, po večerech jsme seděli a mastili karty. „Šicí stroj,“ klela Livia, když udělala štych. „Řezačka na nervy.“ Každý večer jsme letoun přikryli plachtou a sněhem, aby ho náhodná hlídka v tundře nepostřehla. „Sebezničující mechanismus. Toxoplasma. Nebo toxoplazmóza.“ Tak to řekl Zrzek, když jsem na konci fjordu narazil na skupinu pěti skopčáků. Známý norský informátor, Thørgen Knepps alias Zrzek, lyžoval v čele. Měsíc maloval do závějí modré stíny. Přemýšlel jsem, nakolik bylo pravděpodobné, že by se dal letoun rozeznat od zasněženého kamene. Vzájemně jsme si zahajlovali. Zrzek si otřel nos a zeptal se, jestli jsem v těchto končinách nenarazil na dvouplošník.
‹ 107 ›
sberatel240.indd 107
25.4.2016 9:13:35
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218089
„Takovej starej model šicího stroje.“ Pokrčil jsem rameny. Ani jsem nikoho nezahlédl. Zrzek si odplivl, aby dal najevo, že na moje pravdy moc nedá. „Někde bejt musí.“ „Jo. A taky ženskou dybys zahlíd!“ „Jak to myslíš, ženskou?“ V podpaží se vyřinul pot. Nikdo vlastně o ženě nemluvil. Zrzek se na mě podíval zároveň zkoumavě i s opovržením. „Blonďatý vlasy. Dlouhej cop?“ Odkašlal jsem si. Zrzek nastražil ucho, snažil se prohodit hravým tónem: „No jo. Brzo bude mrznout. Vidim na tobě, že neřikáš pravdu. A dybych vo tom rozhodoval já, tak už si dávno zakopanej támhle v horách. Ale všichni sme jenom chlapi. Já to chápu, dyby ses s tou žábou chtěl chvíli kočkovat. Tak mi řekneš pozdějc. Pro nás by to byla důležitá informace.“ Pokrčil jsem rameny. Pro mě za mě. Zrzek vyplivl do sněhu tlustý žmolek tabáku. Vznikl z něj krásný otazník. „Jenomže já vo tom nerozhoduju. Někdo chce, abys tu přebejval.“ S úlevou jsem si oddychl, když dal Zrzek rozkaz vrátit se zpátky. Přesto se ještě otočil. „A ještě, dyž se ti dostane pod ruku, Ohnivá tváři, tak ji nech naživu. Nezabíjej. Má pro nás cenu. Vyklouzla zrovna, dyž to v tomhle projektu začalo dávat nějakej smysl.“ „Co je to za projekt?“ Připadalo mi, že teď přijde ten pečlivě promyšlený vzkaz pro mě.
‹ 108 ›
sberatel240.indd 108
25.4.2016 9:13:35
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218089