Hermína Bieblová
a Marie Vodseď álková Slavětín a rodinu Konstantina Biebla jsem poznal ještě za Kosťova života. On byl středobodem tohoto domu, jeho úsměv, jeho prudké pohyby rukou, jeho vyprávění o dalekých zemích, které poznal, jeho recitace, vemlouvající se do posluchačova srdce. Po jeho smrti jsem byl pro matku a sestru Bieblovu stále stejně vítaným hostem. Shromažďoval jsem si tu ve Slavětíně – jako i u přátel a známých Kosťových – materiál k diplomové práci, k pátému svazku Bieblova Díla a později k chystanému muzeu, ve které se měl proměnit jeho rodný dům (a které kvůli nezájmu rodné obce přišlo nakonec vniveč). A rád jsem poslouchal zejména vyprávění matky Konstantinovy – Hermíny Bieblové (narozené 11. března 1877; zemřela v roce 1961). Tato statečná žena byla vždy pevností této rodiny a tohoto domu, hlubinou bezpečnosti. Muži odcházeli jeden za druhým – otec Bieblův za první světové války, bratr Hermínin básník Arnošt Ráž v sanatoriu na Pleši zemřel na tuberkulózu počátkem roku 1925, syn sestry Bieblovy Petr tragicky zahynul jako letec při cvičení a konečně v roce 1951 sám Konstantin Biebl... Byly to nesmírné otřesy a jedině nezdolná vnitřní síla Hermíny Bieblové dovolila jí přežít, uchovat si jasný pohled na život a na svět. Abychom si přiblížili ji, celé prostředí a dobu, sestavil jsem tu jakousi montáž z korespondence o několika oddílech včetně osobního vzpomínání matky a sestry Marie na Kosťu. Myslím, že ty dochované dopisy – jako i v jiných případech – osvětlí vše mnohem bezprostředněji, nežli jakékoli zpětné reminiscence. Z dopisů Hermíně Bieblové, J. N. Rážovi a Petru Bieblovi „Milostivá paní, abych Vám nemusil posílat celé číslo, opsal jsem Vám přiloženou báseň – opisoval jsem ji rád – nejen proto, že Vy ji budete číst, ale protože i ta báseň za to stojí. – Chtěl jsem Vám ji přinést – a nepřinesu. Osmou večer se vrátit nechci – a půl pátou odpoledne? Kdybych věděl, že by Vás to nemrzelo šlapat kus cesty k Vrbnu, přece bych přijel… Ve tři hodiny však musím od Vás. Pozdravujte – prosím Vás – pana doktora – aby si vydlužil na faře poslední číslo Ordinariatního listu. Jeho Eminence zakazuje čísti Fángli (tj. Bílý prapor). Sděluji to s panem doktorem důvěrně – a kdyby se té zajímavé lektury nemohl nenápadně dopídit doma – farní úřad v Klobukách mu poslouží milerád. Ostatně přišel zákaz v pravý čas. V poslední době nestála ta četba za mnoho – abonentů prý ubývalo – ta reklama tedy „jako by s nebe spadla“ – Vám, milostivá paní, ruku líbá V nejhlubší úctě oddaný J. Š. Baar. Klobuky 15/10 06.“
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218025
/Razítko: Klobuky v Čechách 19. 10. 06/ „Slovutný pán, pan MUDr Petr Biebl, panský, obvodní etc lékař ve Slavětíně 19/10 06 Slovutný pane doktore, staré moudro české dí: sub ota – kněžská robota! v sobotu přijeti nemohu – nepřijedu. Prosím Vás – nemohli bychom se slézti na Peruci? Velice rád bych s Vámi mluvil – tak se mi zdá, že bych se na Vašem nadšení i já ohřál. U mne jsou všecky naděje v lepší budoucnost katolicismu v Čechách zkřehlé – mrazem spálené – Nechtěl byste přijeti s milostpaní i – miláčkem Múz – Vaším p. švagrem /Arnoštem Rážem/ do Klobuk? Bude-li hezky – totiž nebude-li pršet alespoň – přijedu zcela určitě v pondělí – ale nečekejte na mne – „člověk“ nikdy neví – co se v poslední chvíli stane – raději prosím, abyste mne doprovodil pak. V hluboké úctě Váš Baar Milostivé paní ruku líbám. Mamince jsem řekl, že ji pozdravujete – protože tu prostou duši dohřeje každý, kdo ji říká „Milostpaní“ atd.“ „Mnoho vážená paní! Skoro každý den beru do rukou nějaký dar kostelíčku našemu daný z rukou Vašich. V neděle a svátky děje se zpomínka dobrodinců všech a tudíž i Vašeho pána i Vás, milostivá paní. Na den Jmenin Vašich budeme duchem s Vámi, kteří obýváme tu tichou faru Slavětskou. Zvláště slečna hospodyně, já pak při oltáři Hospodinově budu zpomínati dobrodějky, by jí Pán stonásobně nahradil, co pro dům Boží i pro nás učinila. V dokonalé úctě oddaný Fr. Štědrý V Slavětíně 25. VII. 1919“ /J. N. Rážovi/ „Vysoce vážený pane řiditeli, „nulla dies sine linea“ – není už dne, aby nepřiletěla odněkud zpráva, která člověkem otřese. Dnes přišel lístek od Vás! A není naděje, že by to šílení skončilo! Jako požár šíří se to víc a víc! Pan doktor je tedy nevinnou obětí té šílenosti. A co dělat? Jak Vás těšit? Každé lidské slovo je zde slabé, marné, nenaleznete-li Sami v sobě tolik síly, abyste přetrpěli všecko a těšili se, že i tato Vaše veliká oběť není – marná. Můžete-li, zachraňte doktorovu korespondenci, pokud se týká našeho hnutí (Katol. Moderny) – příležitostně pak se Vám zmíním proč. Bůh potěš Vás i nás. S Vámi všemi cítící přítel J. Š. Baar V Ořechu 29/10 16“ „Milostivá Paní, čerstvá rána bolí, a přece si nemohu pomoci – musím se jí dotknout. Nutí mě k tomu snad chudá – snad lakomá redakce Archy, kde vyjde má vzpomínka na Dra Biebla. Chci, aby tam byl i jeho obrázek a redaktor mi ukládá poptati se Vás, nemáte-li snad štoček (cliché) obrázku, který byl na jeho dojemné posmrtné vzpomínce. – Můžete-li, račte negativ obrázku zaslati přímo na adresu: Karel Dostál-Lutinov – redaktor Archy – v Prostějově na Moravě. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218025
Pan doktor mužně přihlásil se k nám jako člověk a katolík v době, kdy takzvaná „katolická moderna“ prodělávala boj na život a na smrt. Bylo nás poměrně málo, kteří jsme měli odvahu stát za svým přesvědčením plným jménem. Pan doktor byl takovým hrdinou. Dnes je Jeho život ukončen, patří historii a lze o něm kriticky psát. Nenapsal jsem a nenapíši jeho životopis – málo jsem ho znal – ale napsal jsem pouhou vzpomínku, abych probudil a oprášil staré vzpomínky. A je mi smutno v duši! Smutno pro doktora, pro minulost, pro strašnou přítomnost, a jenom ta naděje mě sílí, že všecky ty strašné oběti, moře slzí, proudy krve, starosti, obavy, strádání – to všecko že nemůže býti marným, ale že se tím brodíme k lepší a šťastnější budoucnosti. I Vaší bolestí bude štěstí příštích generací vykoupeno. Ruku Vám líbá v hluboké úctě oddaný J. Š. Baar. V Ořechu 6/XII. 16“ /J. N. Rážovi/ „+! V Ořechu 28/2 19 Vysoce vážený pane řiditeli, pěkně Vás prosím, nehněvejte se, že teprve dnes Vám vroucně děkuji za předrahý, upřímný list, který jste mi napsal k mému Abrahámu. Víte však, v jakém ruchu a šumu mě ten patriarcha zastihl. V „Jednotě“ hořela nám střecha nad hlavou a bořila se půda pod nohama. A její předseda nevěděl, co napřed: hasit nebo podpírat. Musil jsem vysvětlovat, vykládat, omlouvat – až konečně už se to všecko vyjasnilo, vybouřilo, vymluvilo, předseda se „odpoutal“ od křesla předsednického a počíná opět myslit na své soukromé záležitosti. Abych Vám všecko napsal, co jsem zažil a prožil – toho na mně nechtějte. Za ty tři měsíce ohnul jsem se k zemi a hlava mi zbělela. Psával jsem doma denně dopisy do 1 až i ½ 2 hod. v noci, pracoval proklamace, řeči, memoranda atd. atd. Potřebuji nutně oddechu a jsem rád, že Jednota je v chodu – má svůj list i program a musí pracovat už skoro automaticky. Brodský to dobře myslil, ale nešikovně řekl. Všichni dobří katolíci vědí, že staré rakouské poměry církevní nemohou se držet v republice. Nesmíme připustit, když se jedná o nový poměr mezi církví a republikou, aby nám na stolec Arnošta z Pardubic byl dosazen Němec, aby katolíci v církvi směli jen věřit a platit. Musíme prosadit zřízení náboženských obcí a jim dát do ruky správu jmění kostelního i farního, místo Vídně kněžstvo musí navrhovat Římu kandidáty biskupství, naše mateřština musí ozývat se v ritu, děti nemohou rosť bez Boha a náboženství, obsazování far musí se díti spravedlivě, v konzistoři musí být i zástupci kněžstva atd. atd. Z toho už vidíte, že neběží jen o celibát a vousy – jak Čech o nás rozekřikoval. Ale kdo chce psa bít, najde si hůl. Otázkou celibátní nutno ovšem také hnout, jak každý poctivý člověk uzná. Je to nutno v zájmu církve a náboženství samotného. Nám neběží o zrušení celibátu vůbec. Naopak, my vysoko vyzvedáme ideál – čistotu kněžského života. My potíráme jen nucený celibát, potíráme kněžské konkubináty, chráníme čest a důstojnost ženy, vracíme nem. dětem otce a říkáme, že nucená ctnost není ctností, nucený slib není slibem, dobrovolná oběť že je Bohu milá. Nehýbeme dogmatem, ale jen praxí církevní, která byla jiná ve středověku a jiná musí býti za dnešních poměrů. Nelitujeme ani statků církevních – protože z nich církev málo měla. Vzpomeňte na probošty Würfla, Horu, Krásla – pár tisíc musila sama kapitola dát po jejich smrti na sv. Vítský chrám, „aby se neřeklo“. Chráníme jen statky far a kostelní jmění, to je vlastní jmění církevní, s tím budou hospodařit farní obce. Na kněze ovšem čeká mnohem více práce – nové práce – už nebudou jen 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218025