nou ze země dva kubíky dlažby a hlíny a vsype to do náklaďáku. Auta tu spoušť nestíhala odvážet. Řidič kouřil stylově camelky, měl spoustu času a byl na tu dobu královsky placen. Prostě frajer osvoboditel. A my se vrátili potupně k lopatám a krumpáčům, nástrojům ze šerého dávnověku. I to skončilo a byl jsem převelen na dodělávky okolí první české, malé, ale naší „dálnice“. Bylo to jen dvacet tři kilometrů, ale stačily k tomu, aby se na nich škodovky zavařily. Nebyly stavěny, aby ujely takovou dálku na plný plyn, tou závratnou rychlostí 120 kilometrů v hodině. Čeští šikulové si tam vyjížděli vyzkoušet, jak jim jejich miláčkové šlapou, ale končilo to mnohdy žalostně. Ta dálnice, v dějinách dopravy jistě nejkratší, byla zfušovaná, rozkradená a nedomyšlená. Po prvních vydatných deštích vyplavila voda vesnice, provalila rybník… Bylo mnoho co dodělávat a napravovat. A zatímco jsme se po kolena v bahně oháněli lopatami, v maringotce parťák, kuchař a mistr mastili mariáš. Také místo slíbených devatenácti korun na hodinu mi dávali korun třináct… Dojíždět z Dejvic ostatně také nebyl žádný med! Při celozávodní schůzi jsem se tedy přihlásil o slovo a řekl jsem jim, co si o tom všem myslím. Dělníci řvali nadšením. Kupodivu jsem nešel do kriminálu, ale na ještě hůř placenou práci ve Strašnicích. Pak se ale stal zázrak. Parta kladečů obrubníků si mě vyžádala. Byli to chlapáci udělaní, skvěle placení od úkolu. Prej se jim líbilo moje vystoupení na tom potlachu, a tak si mě vyreklamovali. Že to u nich budu mít za trest. Že mně daj do těla! Hýčkali si mě na Kačerově, vozil jsem jim beton až pod nos a platili mě tuze slušně. Poradili mi, ať si nedávám kolečka plný, že bych se zlomil, a tak jsem kmital a držel s nima partu. Pojednou mi Jirka Křeněk v hospodě nabídl, že na kurtech na Hagiboru potřebuje správce. S klubovnou! Sen, sen!!! Zkušebna. Jel jsem se tam podívat, málem jsem omdlíval. S pomocí doktora Vaňka a pobytu v Bohnicích na čtrnáct dní jsem se vyvlíknul z Vojenských staveb a šel za sladkou a nebezpečnou vidinou. Patřila k tomu i kantýna ve vlastní režii! Musel jsem trochu poklízet chodbu, umývárny, záchody, občas nalajnovat fotbalový hřiště. Prostě prakticky leháro, občas byl nějaký turnaj, tak jsem si přivydělal na občerstvení, ovšem dluhy, které mi tam nadělali jistí kamarádíčkové, byly na tu dobu značné. Ale jsou již dávno promlčeny. Konečně jsme se tedy mohli s Vlastou Markem pokusit dát dohromady kloudné Extempore, ovšem Lesík Hajdovský už něco dělal svého, 96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218020
zůstal mi Pickwick Tittelbach, na basu tehdy nic moc, ale psal úžasný „básničky“ a z nich některé mi trčí v hlavě dosud: Bába z okna vypadla a dopadla na chodník Cestou trochu vychladla, jako každý závodník! Nejlepší ale: Devět se plavilo špekáčků na zeleném plaváčku Jeden stál a druhý řídil, třetí se na slunci škvířil Čtvrtý si čet v časopise, pátý uskakoval kryse a šestý špekáček skočil mi na háček. Snědl jsem ho s křenem a přikryl jsem se senem! Pickwick žije v Kalifornii, hraje blues s černochama a jeho basa je prý stále tak nevypočitatelná, jako bývala v Praze na Hagiboru. Píšeme si, a snad se, po čtyřiceti letech, setkáme, až přijede do Prahy. Hlavně jsme nechtěli hrát žádnej jazzrock, kterej tenkrát frčel, jelikož neměl problémy se schvalováním od komunistů – nezpívalo se. Mastily se laufy. Zbožňován byl McLaughlin a Mahavishnu Orchestra. Chodili si s námi zajamovat i lidi z různých jazzrockových kapel. Aby si zařádili. Okolo hřiště byla pustina, nikoho jsme nemohli rušit. Mrtvým na židovském hřbitově jsme nevadili. A za celou dobu nás nikdo neprásknul, všechny naše akce tam proběhly v klidu a hrálo se i pro stovku lidí. Zvláštní je, že se androšský akce tolikrát prozradily, už tehdy, v roce 1974, asi o tom věděli infiltrovaní informátoři… A tak se na Hagiboru hrálo a jamovalo skoro každý večer, když odešli sportovci. Nebo se alespoň muzika poslouchala, pořádně nahlas z LP i z kotoučových magnetofonů. Vlasta Marek dotvořil emblém Extempore a mohlo se to rozjet. Vlasta dělal i pozvánky, chodili tam lidé všelijací, od přísavků a násosků až po kumštýře všelijakých kvalit. Soukromé koncerty, dokonce se nyní vynořilo dvojcédé s vydařenými nahrávkami Jak se líhlo Extempore. Vydáme, vydáme… Večer přicházeli kumpáni, u mě se zavíralo dle chuti. Tonda Tabach mi zprovoznil traktůrek s valníčkem a jezdil jsem s ním na Floru do sámošky pro basy piv a limonád a lahve rumu. Když mi traktůrek chcípnul, bylo to zpravidla na křižovatce, na kolejích. Zablokoval jsem dopravu, ale byla velká legrace, přiběhlo pár chlapů a odtlačili mě, pomohli nastartovat a jelo se dále. Přicházel i Havelka, Rajnošek, Bártl, Šimsa, Jimmi Douda, Třešňák, Benýšek, zkoušel s námi hrát Přemek Števich. Pepa Nos tam cosi nad ránem blekotal. Promítali jsme i filmy, Ruda Chundela nám půjčil 18mm promítačku a několik filmů, další jsme si drze půjčovali na am97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218020
basádách, u Francouzů, Američanů, Japonců, prostě ideologická diverze. Ale čeho jsme se měli bát? Co jsme mohli ještě ztratit? Když jsme ztratili možnost cestovat, živit se muzikou, studovat, růst rovně! Vždyť ta normalizace byla zejména násilným ohnutím zad, pokřivením charakterů, největší zrada a lež komoušů, neodpustitelný zločin na vlastním národě, stejně jako v roce 1948. Milan Kozelka jednou zapnul promítačku napřímo, tak jsem musel zaplatit nové trafo, ale odčinil to tím, že pozval na kus řeči Jana Zábranu. A on skutečně 30. července 1974 v podvečer přišel, přinesl lahev hrozného vína, ale pohovořili jsme o kumštu. Zmiňuje se o tom setkání s divousy z Hagiboru v denících Celý život: „…Milionář v ušance, řekl mi jeden z těch kids o Solženicynovi… návštěva večer u jazzových a beatnických afficianidos na Hagiboru… tak mladí, zvláště mladí lidé, míchají pravdu se lží a vtipem. Nebo spíš dvě pravdy, aby z nich vznikla lež.“ Atd… Byli jsme pro něj hrozně mladí, jistě i nedovzdělaní, ale byli jsme poctěni a jeho to jistě také oslovilo. Kdo si tehdy troufl jej pozvat na debatičku, na posezení? Extempore se potom dovylíhlo. Po pokusech s Evženem Bočkem a s Lolou si začali chodit zahrát Jerry Tomášek a Jirka Hradec, který byl tehdy v angažmá v Kytici v Semaforu a tak v roce 1974, s perkusemi Pet-
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218020