nápisy na umně vyvedených náhrobcích, které působí mimořádně optimistickým dojmem. Prostor, jenž v člověku zanechá hluboký otisk. Ještě ten den opouštíme se ženou Leon a vydáváme se do neméně významné Granady. Když chcete vypadnout z Leonu, musíte se dostat na místní autobusové nádraží na periferii. Ušmudlaný plácek obehnaný vlnitým plechem, který se v tom vedru potí i za vás. První kdo vás uvítá je pohozený zbytek nedojedeného melounu a vedle něj apatický pouliční pejsek, který už si na pach lidské rozkládající se moče dávno zvykl. Je to právě obsah močových měchýřů opilců, řidičů, stavebních dělníků a celé společnosti mužského pohlaví napříč jejím spektrem, který se ve vlhkých vedrech stává zarputilým mučitelem nosních dírek, které si ne a ne zvyknout. Je jedno, zda se nacházíte v Mexiku, Guatemale, Salvadoru či v Nikaragui. Moč páchne v těch vedrech absolutně nepříjemně stejně, ať už se jedná o rohy ulic, autobusová nádražíčka či stanoviště taxíků. Je to naprosto jedno, kde zrovna jste. Najednou vás začnou pálit oči, vaše nosní dírky protestují, žaludek chce emigrovat a dostáváte hysterický nápad, že byste nejraději všechny ty voly, co to nemohou vydržet a chčijí všude, kde se jim zachce, nakopali do zadku. O Střední Americe můžete slyšet mnoho pravdivých zpráv i přehnané zkazky o drogách, vraždách, únosech a přepadeních, a přitom nic z toho nikdy nemusíte vidět na vlastní oči ani zažít na holou kůži. Ale o zvyku místních chlapů bezohledně čůrat absolutně všude, se nedočtete nikde. Ale zažijete to často. Viděl jsem na vlastní oči v San Juan del Sur pouhé dva metry od záchodu močit na holou krásně vykachlíčkovanou podlahu útulného hotýlku o půl třetí ráno, hrdého prapravnuka třetího prezidenta Nikaragujské republiky, jak o sobě hrdě a nadutě prohlašoval. Zkrátka se mu chtělo, a už to pleskalo pouhý metr a půl od mé hamaky, v níž jsem spal. Dvoumetrová tvarohovitá hromada masa šedesátníka říhla něco jako „que tal?“ a chcala vedle mne dál. Litoval jsem, že se mi nechce vstát a kopnout ho do miniaturního, ale znatelného zdroje celé té nepříjemné situace. Zkrátka to je Latinská Amerika. Jeden z kusů její bezpro-
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218019
střednosti. Celý plácek na okraji Leonu byl natolik velký, aby pojal padesátku chickenbusů a takových pět stovek pasažérů. Po půl hodině v „příjemném“ a „útulném“ ovzduší vyrážíme směr Granada. Nejkrásnější nikaragujské město nás vítá po vyčerpávající cestě v přeplněném a vydýchaném autobusu. Granada. Jedno z nejstarších měst Latinské Ameriky, založené roku 1524, je proslulé maurským stylem, v němž bylo postaveno. Divoké barvičky domečků a orientální vzhled tamní katedrály jí daly přízvisko Velká sultánka. Sultánka je věrná svému jménu. Je vzrušující, rafinovaná, zamotá vám rychle hlavu svým půvabem a je horká. Ukrutné vedro vás do hlavy doslova udeří jako kladivo. Ve stínu krutých čtyřiatřicet a v noci třicet stupňů Celsia vás nenechá ani chvíli na pochybách, že se nacházíte v tropech. Ubytováváme se v nejlevnějším a stále citelně drahém hotýlku. Znuděná třicítka s půlmetrovými nalakovanými nehty si mě prohlíží s nelibým pohledem. Na první pohled dcerunka z bohaté španělské rodiny si pohrává s vlasy a tváří se jako by seděla na hřebech. „Osmadvacet dolarů na den a prosím přesně, já zásadně drobné nevydávám,“ cedí mezi zuby. „Víš co, krásko, to si zkoušej na podobnýho typa jako seš sama, na mě to nezkoušej, tu máš padesátku a pohni kostrou. Nemám čas na tebe celej den. Přijel jsem sem kvůli Granadě, nikoli kvůli tvejm rozmarům,“ já na to. Odbarvená blondýna je ze mě v šoku. Holt dlouhá cesta a ukrutné vedro změní džentlemana v drsoně asi z každého. Tak s ní nikdo nikdy nejednal. Její praprafotr byl velký zvíře u soudu a její papá má taky známosti. Její reakce silně rozladěného pohledu připraveného k okamžitému breku mne nechává v absolutním klidu. Rozmazlení protekční fracci nebyli nikdy mými oblíbenci. Po veselém ubytování se vydáváme do centra. Výstavní hlavní třída plná překrásných koloniálních domečků na mě působí jako přehlídka svatebních poschoďových dortů. Každý z nich by mohl s důstojností vystupovat v komedii Někdo to rád horké v závěrečné scéně, kdy z něj vyskočí mafiánský samopalník a na konferenci milovníků italské opery ukončí život party z Chicaga. Jediné, co nám kazí ten nádherný pohled na
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218019
jednu z hlavních tříd města, je ukrutné vedro. Nedá se ani myslet na hlubší věci, než je vědro po okraj naložené ledem. Snažím se ze všech sil zkoncentrovat na tu řadu koloniálních vilek. Krásné výstavní kousky s ozdobnými sloupky dělají pomyslný špalír katedrále. Ta se hrdě tyčí natočena bokem k náměstí Nezávislosti, snad nejvýstavnějšího místa stotisícového města. Catedrala de Granada v barvě slunce je velkolepým dílem z počátku dvacátého století a nikoho nenechá na pochybách, že může být právem označována za dominantu celé Granady. Jdeme se podívat na břeh Lago de Nicaragua, největšího jezera ve Střední Americe. Od katedrály je to jen pár stovek kroků. Písečný břeh omývají vlnky stříbrné barvy. Jezero je tak klidné, až se chce člověku usnout. Vracíme se do hotelu. Vítá nás Gustavo, šedesátiletý hlídač se smutným pohledem. Nechce se mi ještě spát. Pořád je horko k zalknutí. Stmívá se, a tak pozoruji protější ulici. Přímo naproti mně se tři muzikanti nahlas a vesele dohadují co budou hrát. Dva trumpeťáci a jeden bubeník. Nejpodivnější trio, jaké jsem kdy spatřil. Ten nejstarší z nich, asi čtyřicetiletý trumpetista tvrdého obličeje a šlachovité postavy cosi zavelí a už se to valí. „Tydýty, tydý, tydýty, tydý, dý, dý, tydý.“ Bravurní tempo divokých rytmů trumpet se snoubí s tupými údery palice do obrovského bubnu. Bum, bum, bum a tydýty, tydý silně nutí člověka tančit. Jednoduchá, ale nakažlivá melodie probouzí k pohybu sexy čtyřicátnici, která chytá za ruku svého muže a kroutí zadkem tak svůdně a nestydatě, až se přichytím u nechtěného pomlaskávání. Gustavo se směje. Je to tichý smích. Velmi tichý, až stydlivý. „Gustavo, promiň, ale proč se tady v Nikaragui lidi od padesáti roků vejš všeobecně méně usmívají než generace jejich dětí a vnoučat? Jste přece z jedné krve. Tak proč ten smutek tvé generace?“ Gustavo se smutně usměje a s takřka neznatelným pohybem rtů zašeptá: „Víš, příteli, hodně jsme toho viděli. Já třeba jako čerstvý třicátník během revoluce viděl jak vládní vojáci jednomu mladíkovi veřejně pro výstrahu nožem ufikli koule a pak si s nimi zahráli fotbal. Jo, máme humor v srdci, ale už se neumíme smát, jen se tiše radujeme z toho, že nyní máme režim,
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS218019