BOHUMIL ŽDICHYNEC
duše – psyché – těká z místa na místo. Ale můžeme si za to sami – nejenom „ti nahoře“, ale i „ti dole, co jim umožňují „místa nahoře“. Francouzský spisovatel Michel Houellebecq vyslovil zajímavý názor: „Účastníme se návratu k religiozitě. Dochází k proměně paradigmatu, procesu respiritualizace. Systém víry a hodnot se mění. Myšlenkový proud, který začal s reformací a dosáhl svého vrcholu v osvícenství, právě vyhasíná.“ Lze s tím souhlasit, protože čistý racionalismus dnes vede často k prázdnotě mysli.
Společnost, která neví kudy kam, spěje do záhuby. Žijeme-li v zoufalém světě, musíme se tomuto zoufalství přizpůsobit? Místo abychom kultivovali svoji mysl pravdivým způsobem života, nikoli paralelní kulturností, jedeme po mobilní dálnici zmaru jako gambleři nesmyslných a agresivních civilizačních her, stále dál podél bezedné propasti duševní prázdnoty. Nekonáme nic pro to, abychom předešli příští katastrofě naší civilizace, pouze registrujeme ohrožení. Čekáme odněkud určitou naději, pochopení, rychlou spásu, jenže ona nepřichází, protože řešení je v nás. V emoci strachu a bezmoci, a navíc při manipulativně zastřené inteligenci zbytečně podléháme frustraci spojené s pocitem beznaděje a nadáváním na poměry.
Kde je klíč k řešení? Ztratit svoji duši – psyché, svůj původní domov, je jako běžet na paralympiádě – i když vyhrajete a dostanete finanční bonus, pořád jste postiženi. Zajímavá myšlenka zazněla v září roku 2010 na Valném shromáždění Organizace spojených národů z úst Jig98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217968
ZNÁME SAMI SEBE?
me Thinleye, premiéra himálajského horského království Bhútán, který se zeptal: „Jakmile se všechny naše národy pozvednou nad ohrožení základního přežití, co bude naším společným úsilím coby pokrokové společnosti?“ a vzápětí navrhl: „Pojďme učinit z uvědomělého hledání štěstí nový pilíř globální spolupráce, devátý rozvojový cíl tisíciletí.“ Něco na tom je: jde-li o milimetr pozvednout společnou vůli k životu v pravdě, je lépe se o to pokoušet a riziku pozdějšího zmaru raději včas předejít. Arthur Schopenhauer řekl: „Myslet může jen málokdo, avšak mínění chtějí mít všichni.“ Nikdo za nás nic neudělá. Nejde jen o vzdělance, řekl bych, že přemýšlet nad současným neblahým stavem společnosti mohou všichni, ale mnohdy a mnohde chybí snaha změnit něco k lepšímu a použít k tomu obyčejný zdravý rozum.
*** Kde a jak je možno zakotvit tělo, ztrácí-li duši? Pohleďme za příběhem z Bible (Lukáš 15, 11–32): – Jeden muž měl dva syny. Mladší syn ho požádal, aby mu dal jeho podíl na majetku. Když ho dostal, odešel z domova do ciziny a tam všechno lehkomyslně utratil. Když už mu peníze došly, nastal v té zemi velký hlad a on začal mít nouzi. Dostal práci u jednoho hospodáře, který ho poslal pást vepře. Měl takový hlad, že by jedl i slupky lusků, kterými krmil vepře. Ale ani ty mu nikdo nedal. Stýskalo se mu po domově. „Jsem to ale hlupák,“ řekl si. „Kolik nádeníků mého otce má chleba víc, než potřebuje, a já tu umírám hladem! Půjdu ke svému otci a řeknu mu, že lituji toho, co jsem udělal. Vím, že už si nezasloužím, abych byl jeho synem. Snad mě přijme za nádeníka!“ Vydal se 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217968
BOHUMIL ŽDICHYNEC
na cestu domů. Otec ho uviděl přicházet, vyběhl mu naproti, objal ho a políbil. „Přineste mu nové šaty,“ zavolal na své služebníky, „přiveďte vykrmené tele, zabijte ho a připravte k jídlu! Hodujme a veselme se! Myslel jsem, že můj syn je mrtvý, ale on žije, že se ztratil, ale zase se našel!“ Když se jeho starší bratr vracel domů a dozvěděl se, co se stalo, rozzlobil se. „Pracoval jsem pro tebe celá léta a nikdy jsi mi nedal ani kůzle, abych pohostil své přátele,“ vyčítal svému otci. „A teď pořádáš hostinu kvůli mému nepovedenému bratrovi.“ „Synu, všechno, co je moje, je i tvoje,“ řekl mu otec, „ale máme proč se veselit a radovat, protože tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zase nalezen.“ Není to svým způsobem příkladné a aktuální i dnes? Učit se znovu nalézt domov a povznést své lidství, které jsme dostali svým zrodem do vínku. Nepřichází vnitřní svět člověka, jemuž chybí vertikální rozměr kříže, o vztah ke kotvě svého osudu? Bůh ví, ale snad, kapka po kapce, jako křtící voda, nesměle, ale přece, přicházejí i pozitivní příklady nové naděje. Třeba zdánlivě obyčejné události všedních dnů, kterých si masmédia většinou ani nevšimnou. Místy na venkově už existují obrození lidé, kteří svou pomocí k obnově kapliček, křížků a božích muk ve volné krajině začali tvořit vlastní kulturu – a vedle zhmotnění víry i třeba amatérské divadlo a hudební produkci či různé soutěže na vesnici a pojednou občané počali pociťovat a prožívat život s větší soudržností k místu i větší soudržnost sami k sobě. Jsou nositeli světla do lidských duší, srdcem národa, a mnohdy i svým málem udělají pro společnost mnoho. Není to inspirativní pro další život v lepší společnosti?
I s drobnými věcmi může přijít velká síla.
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217968