98 ✯ Bill O´Reilly, Martin Dugard
Pattonovo vystoupení bylo podle očekávání krátké, pouhých něko lik vět. Použil slavný citát George Bernarda Shawa o tom, že „Britové a Američané jsou dva národy rozdělené společným jazykem“, a ujis til dámy, že poválečnému světu budou vládnout Američané a Britové. Dámy byly překvapeny – nechápaly, proč Patton opomenul Sověty. V té době se předpokládalo, že Patton se vyhýbá publicitě, aby před zahájením invaze udržoval Němce v nejistotě o místě svého pobytu. Onoho teplého jarního dne byla proto v Knutsfordu přítomna pouhá hrstka reportérů a pár fotografů, kteří slíbili, že nebudou Pattonovy snímky publikovat. Obsah generálova projevu však přesto nějakým kaná lem prosákl na veřejnost. Jeho dobře míněná slova se objevila na titulních stránkách světového tisku. Stalin a Sověti běsnili. Patton měl znovu problém. „Tento poslední incident byl svou pod statou tak triviální – a tak hrozný svými důsledky,“ zapsal si rozrušený generál do deníku. Podobně jako po „fackovacím incidentu“ zazněly i nyní veřejně poža davky, aby byl Patton zbaven velení. Zdálo se, že kontroverze ho provázejí doslova na každém kroku. Eisenhower stupňoval napětí tím, že čekal skoro celý týden, než se rozhodl přistoupit k projednání sporu i dalšího Patto nova osudu. Porada se měla konat na Ikeově velitelství. Nebylo pravdě podobné, že by mohla dopadnout v Pattonův prospěch. Přátelské vztahy se Sověty byly pro prezidenta Franklina Roosevelta životně důležité. „Wild Bill“ Donovan z OSS na udržování přátelství se Sověty intenzivně pracoval, stejně jako Eisenhowerův nadřízený ve Washingtonu, generál George Marshall. Unavený Eisenhower, vyčerpaný plánováním blížící se invaze, zuřil nad tím, co považoval za Pattonovu nevyzrálost. Pobloudilé poznámky jako ty z Knutsfordu mohly být sebevíc prostoduché, přesto v sobě skrývaly potenciál, který mohl poválečný mírový svět rozdělit. Patton jel vozem pět hodin, aby se na schůzku s Eisenhowerem dosta vil včas. Bylo 1. května 1944. Existovala velice pravděpodobná možnost, že bude převelen zpátky do Ameriky a snad i dokonce degradován na plukovníka. Patton popsal chvíle před vstupem do Eisenhowerovy pra covny jako okamžik čekání na „možnou popravu“. „Je smutné a šokující pomyšlení na to, že vítězství a životy tisíců mužů jsou v sázce kvůli ustrašenosti ,těch nahoře‘ a slátaninám sku piny bezzásadových reportérů jakož i bázlivých kongresmanů,“ zapsal si Patton do deníku. „Je to smutné, ale je to tak.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217966
Podivná smrt generála Pattona ✯ 99
Patton netušil, že to byli zpravodajci Winstona Churchilla, kdo jeho projev vynesl na veřejnost, takže bylo vhodné, aby se teď prohnaný pre miér za něj postavil. Učinil tak konstatováním, že generál „pouze řekl pravdu“. Politicky bystrý Eisenhower dokázal číst mezi řádky Chur chillova komentáře.* Přestože jednání s Pattonem mělo špatný začátek, musel Ike nakonec uznat, že Pattonovo mistrovství ve funkci polního velitele naléhavě potře buje. Patton to ostatně kdysi předvídal, když v narážce na vztahy mezi dvěma legendárními jižanskými generály za občanské války prohlásil: „Víte, Iku, vy budete Leem příští války, no, a já, já budu vaším Jacksonem.“ Eisenhower byl znalec vojenské historie. Věděl, že Stonewall Jackson byl brilantní a nepředvídatelný vojevůdce. A uvědomoval si také, že armáda Roberta E. Leeho poté, co jižanský strážný omylem smrtelně postřelil generála Jacksona, už nikdy nebyla to, co dříve. George S. Patton byl tedy vzat na milost – ovšem s pošramocenou reputací. Od 1. května 1944 se naděje, že by se mohl stát velitelem všech amerických vojsk v Evropě, rozplynuly. Z politického hlediska vzato se jeho osoba stala příliš velkou přítěží. Rozplynuly se rovněž Pattonovy ambice na vysokou velitelskou funkci v poválečném světě, rozděleném mezi Spojené státy a Sovětský svaz. Vojenská kariéra, kterou tolik milo val, měla trvat jen tak dlouho, dokud bude svět potřebovat jeho schop nosti polního velitele. „Když jsem vyšel ven,“ zapsal si po schůzce s Eisenhowerem, „nemys lím, že by někdo mohl říct, že mě právě zabili. Cítím se jako po smrti, ale ještě nejsem mimo. Jestli mne nechají, abych bojoval, pak budu bojovat.“ * * * Zatímco německá ofenziva v Ardenách nabírala na tempu, George Patton sledoval vývoj situace ze svého velitelství ve městě Nancy, nece lých 100 km jižně od centra dění. Byl znechucen, protože jeho přímým nadřízeným se stal generál Omar Bradley, jehož považoval za velitele * Existuje stále ještě mnoho dohadů o tom, kdo celou záležitost pustil do oběhu, ale je třeba podotknout, že vzhledem k přísným restrikcím v otázce, která témata tisk smí, nebo nesmí publikovat, by tato věc rozhodně nešla do tisku bez požehnání nejvyšších britských a amerických činitelů. Churchill ve své neustálé snaze zapojit Británii do poválečných jednání na účet Sovětského svazu mohl využít Pattonova komentáře jako příležitosti ke zvýšení napětí v americko-sovětských vztazích.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217966
100 ✯ Bill O´Reilly, Martin Dugard
druhého řádu s naprostým nedostatkem předvídavosti a strategické pro zíravosti, nezbytných to podmínek k dosažení vítězství ve válce. Bitva v Ardenách toho byla novým důkazem. Vývojem situace na bojišti totálně zaskočený Bradley dokonce povolil skupince amerických profesionálních hráčů baseballu okružní cestu po oblasti, kde Němci nyní útočili.* Nacházela se tam také okouzlující filmová herečka Marlene Dietrichová, která právě skončila své vystoupení v belgickém dopravním uzlu Bastogne. Na další večer měla naplánováno představení pro vojáky 99. pěší divize v belgické vesnici Honsfeldu. Tento koncert byl však zcela nečekaně zrušen. * * * Jednotky 99. pěší divize americké 1. armády se zakopávaly v zoufalé snaze zastavit postup elitní 12. tankové divize SS a zabránit jí v ovládnutí místa zaneseného na mapě pod označením Elsenbornský hřeben. Byl to rozlehlý nezalesněný kopec, báječné místo k pobytu v létě, kdy jeho vrcholek pokrývá divoce rostoucí tráva. V daném okamžiku to však žádná nádhera nebyla. Všude kolem jen zmrzlé bahno, těla padlých a krátery po explozích dělostřeleckých granátů. S výjimkou momentů, kdy svahy kopce zahalila mlha nebo prudký vítr hnal do očí déšť se sněhem – a to bylo často –, měli příslušníci 99. pěší divize z protáhlého půlkruhu svých okopů optimální výhled i výstřel. Během případného německého útoku museli nepřátelští vojáci překonat 800 metrů otevřeného terénu, přičemž by stále běželi do kopce. Pouhých 900 metrů od úpatí svahu se však rozprostíral hustý les, který poskytoval Němcům dokonalý úkryt. Byl temný a ponurý. Německá postavení navíc zahalovala hustá mlha. Postavení jednotek 99. pěší divize skýtala snadný cíl pro německé dělostřelectvo, ukryté v lese pod nimi. Byla tam rozmístěna i děla ráže 88 mm s vysokou úsťovou rychlostí, schopná vypálit granát do vzdálenosti 800 metrů za pouhou sekundu.
* Skupinu tvořili pravý polař a manažer Mel Ott z týmu New York Giants, nadhazovač Bucky Walters z mužstva Cincinnati Reds, Dutch Leonard – bývalý nadhazovač, který kdysi hrával za Detroit Tigers a Boston Red Sox, a Frankie Frisch – někdejší druhý chytač, který prožil osmnáctiletou aktivní kariéru jako hráč New York Giants a poté St. Louis Cardinals a po jejím ukončení se stal manažerem Cardinals. Nejslavnějším z nich byl Ott. Tento pouhých 172 cm vysoký muž docílil za svou kariéru 511 homerunů. Tragicky zahynul při autonehodě ve věku 49 let.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217966