z záby byla pecínka a ve Flancii stehýnka. Ploto neni doblej nápad fult do vseho kvákat.“ Tak základní nevýhoda lodiček je, že z nich není kam utéct. Nebudete tomu věřit, ale už po první sloce na mě manželka vrhla vražedný pohled. Jako bych mohl úplně za všechno. Ale, bohužel, bylo to tak. Tentokrát. Výjimečně. Prostě jsme si měli hrát se zvířátky, ale já ty její hry neumím, takže Viki si hrála sama, já se nudil, tak jsem vymýšlel mravoučné bajky, ale koho by napadlo, že si to to dítě zapamatuje?! Dobře, blbá otázka, jdeme dál. Když skončila – celá výprava bez dechu poslouchala –, ozval se potlesk, ale Viki to nevnímala, ta měla své napínavé dno a všechno ostatní jí bylo šumák. Asi se vždycky dostane do nějakého transu, kdy si vybavuje něco, co slyšela před týdny. Naštěstí polovina osazenstva lodičky byli cizinci, nicméně se našel jeden kluk, co se jim to snažil přeložit. Do němčiny. Trvalo to asi pětkrát déle a mělo to desetkrát více slov než ta její básnička. Ale smáli se taky. Náš bidlař se z toho na chvíli zakymácel, až rozhoupal loď. Pak to naštěstí přestalo. Viděli jsme spoustu postaviček a zvířat, ale Viki nereagovala. Dokud převozník neřekl: „A vlevo nahoře můžete vidět slona.“ Jako kdyby se zapnul jukebox: „Todle malý slůně asi tlochu stůně. Bacily si škudlí, má plný chobot nudlí. Dyž pak kýchne na plalesy, samé sople vsude visí. I ta malá zebla má pošušňaný žebla.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217958
Jenže dycky, když pak kýchlo, chobotkem se tšísklo. Takže neskončíme s jásotem, dyž se malé slůně umlátilo chobotem.“ Ano, celá tahle básnička se jasným hláskem rozléhala mezi skalami, takže i lodička před námi zpomalila a tentokrát se ozval dvojí potlesk. Náš lodník musel na chvíli zastavit a zeptal se, kde se to to dítě učí. Manželka na mě vrhla druhý vražedný pohled a zeptala se, jak je to tu hluboké. Prý asi pět metrů. Pak se přede všemi zeptala pana lodníka, jestli by mě mohl umlátit bidlem, kdybych se ještě vynořil. Někdo se zeptal, jestli ty básničky píšu, tak jsem řekl, že ne. Prý bych měl. Ale manželčin pohled jasně říkal, že bych tedy rozhodně neměl. Byli jsme už skoro na konci, když ten kluk dopřekládal do němčiny. Němci se nejvíc smáli, jak překládal třísknutí chobotem. Myslím. Jak se překládají „pošušňaný žebra“, to by mě samotného zajímalo. „A ještě přímo nad vámi, na římse, můžete vidět draka,“ ukázal průvodce. A to neměl dělat, protože to zase spustilo náš malý senzor: „Jeden dláček, nepseháním, měl alelgii na oheň a na létání. Tak zíkám plo lidi, co nejsou ohluchlí, ze celej den byl opuchlý. Pak jeden psisel, zdlaví dal, dlak zas chlil oheň, lidi zlal a tak to šlo pozád dále, plotože dlakům jsou lidi u pl…“ Manželka se vrhla po Viki a zacpala jí pusu. Přestože všichni prosili, aby to Viki směla dokončit. No a já začínám být jako otec úplně zbytečný. Nesmím učit barvy, rostliny a teď už ani vyprávět pohádky.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217958
Jak Viki vítala tulisty Na hrad jsme vystoupali pěšky serpentinovou stezkou. Jiní jezdili autobusy, auty, na kole, ale my zvolili nejnamáhavější variantu přístupu, i když manželka nahoře byla úplně červená a bylo jí trochu špatně, takže si musela sednout. Čtyřletá dcera Viki byla naopak úplně svěží, hlavně proto, že jsem ji většinu cesty nesl. Hned se postavila na křižovatku všech cest, zdravila procházející turisty, zatímco maminka se skácela na nedalekou lavičku. Šel jsem dál na nádvoří a u jednoho stánku jsem si stoupl do fronty, protože tam měli chlazenou limonádu, což by Káťa jistě uvítala. Stál jsem tam několik minut a fronta se nehýbala. Přede mnou znervózněl nějaký starší pán, který neustále vykukoval do nádvoří a mumlal: „Kde jsou? Vždyť šli za mnou!“ Potom mě poprosil, že si jen odskočí, abych mu držel místo, poodešel k nejbližšímu výklenku, vyhlédl ven a začal klít. Vrátil se do fronty, vytáhl mobil, vymačkal číslo a zahulákal: „Kam to proboha jdete? Vždyť jdeš s celým zájezdem od hradu! Proč jsi je nevedl za mnou?“ Na chvíli oddálil mobil a řekl ke mně: „Že prý mě neviděl.“ A poklepal si na hlavu. „No a proč jdete cestou dolů, když hrad je asi nahoře, ne?“ Zase oddálil mobil, zakoulel očima a povídá: „Že prý mu to taky bylo divný, ale nějaká malá holčička říkala, že je to cesta k hradu, a vítala je.“ Projelo mnou zlé tušení jako blesk o milionu voltů. Několika skoky jsem byl u výklenku, kde bylo vidět na rozcestí, kde jsem nechal manželku s dcerou, a opravdu… Viki stála na spojnici všech cest – od parkoviště, od pěší stezky, od příjezdové silnice, od cyklostezky, od značené cesty – a zrovna se uklonila dvěma cyklistům a hlasitě říkala: „Vítejte na hladě! Poklacujte tudy, plosím!“ a její ruka ukazovala na silnici vedoucí od hradu. Cyklisté se usmívali, poděkovali a jeli tam.
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217958