/ 90 v edici ponechal tvar „Lybsicz“, který v překladu téže listiny počeštil na „Libši ce“.31 Dříve, než se pokusíme tuto lokalitu identifikovat, vydáme se po stopách na šeho Jindřicha, syna Jana řečeného Stenbo(n).32 Není jisté, zda mistr Jindřich začal působit na vznikající artistické fakultě hned po promoci, neboť v zápisu avignon ských register z 15. června 1363 vystupuje jako služebník a stálý spolustolovník (servitor et continuus commensalis) lehnického knížete Václava ml., tehdy studenta in artibus.33 Jelikož však v rotulu suplikací císaře Karla IV. z 2. června 1365 náleží „Henrico Johannis de Lobschicz (!), magistro in artibus, in universitate Pragensi actu [regenti]“ páté místo z celkového počti 33 žádostí, zřejmě šlo o jednoho z nejdéle působících pedagogů.34 Buď tato, anebo jiná suplika Jindřichovi vynesla děkanské obročí v Lehnici, které mu umožnilo studovat po tři roky kanonické právo v Praze a dočasně i v Montpellier. Papežská provize na kanovnictví při pražské katedrále z 22. února 1371 je zatím poslední známou zmínkou o prvním známém držiteli pražského univerzitního diplomu.35 Vychovatelská služba u syna lehnického knížete Václava II., stejně tak jako příslušnost k olomoucké diecézi je dosti bezpečným vodítkem, kde hledat údajné Libšice. Jde nepochybně o město „Lubschicz“, které na pomezí Moravy a piastov ského Slezska založil před rokem 1244 český král Přemysl Otakar I. a které v naší době ponejvíce příslušelo k Opavskému vévodství.36 Původní název „Glubcici“, jenž se stal základem pozdějších Hlubčic a Głubczyc, němečtí kolonisté pozměnili na Lubschicz (Leobschütz). Údajné „Libšice“ již tedy nalezly své místo na mapě, a my tak můžeme tuto drobnou etudu uzavřít.
Shrnutí První stať se zabývá formulářovou písemností z doby kolem roku 1348, v níž český král Karel IV. svěřil správu školy u Panny Marie před Týnem dříve neznámému mistru Waltrovi, jehož pověřil výukou medicíny, fyziky a svobodných umění. Pro nedostatek jiných soudobých svědectví však zůstává řada okolností spojených s působením mistra Waltra dále nejasných. Druhá etuda upozorňuje na chyb 31) Tvar „de Lybsicz“ ponechali též Bedřich Mendl a Milena Linhartová (edd.), RBM VII-1, Praha 1953, s. 149–150, č. 235. 32) V diplomu stojí: „Henricus Johannis, dicti Stenbonis, de Lybsicz, Olomucensis diocesis.“ 33) Monumenta Vaticana res gestas Bohemicas illustrantia. Tomus III. Acta Urbani V 1362–1370, Bedřich Jenšovský (ed.), Pragae 1944, s. 105–106, č. 155. Zřejmě jen omylem je zde jmenován mistrem a po druhé pouze bakalářem in artibus. 34) Monumenta Vaticana III, s. 353, č. 585. 35) Monumenta Vaticana res gestas Bohemicas illustrantia. Tomus IV. Acta Gregorii XI pont. Romani 1370–1378, Karel Stloukal (ed.), Pragae 1949, s. 68, č. 108. Nezvyklé jméno Jindřichova otce svedlo vydavatele k záměně „Stenbonis“ za „Zdenconis“. Na druhé straně však Stloukal správně rozpoznal, že jde o Hlubčice. Tuto provizi zmínil již F. Tadra, Kulturní styky, s. 279, který totéž jméno zaměnil za Štěrbu, takže mluví o Jindřichovi Jana Štěrby z Lobšic. 36) Pro první orientaci viz Handbuch der historischen Stätten. Schlesien, Hugo Weczerka (ed.), Stuttgart 1997, s. 275–276.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217953
I V. D va drob n é př í sp ě vk y k n ejs tarš í m d ě ji n á m U n iverzi t y K arlov y
/ 91
né uvádění místa původu prvního známého nositele pražského univerzitního titulu z 12. června 1359. Henricus Johannis dicti Stenbonis nepocházel z „Lib šice“, nýbrž z města Leobschütz (Głubczyce, Hlubčice) na moravsko-slezském pomezí.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217953
V. Doplňky k dějinám mistrovských kolejí pražské univerzity do roku 1420 „Školy“, koleje a bursy pražského obecného učení – Slova, významy a pojmy v lexiku pražských kolejí – Mistři kolegiáti Karlovy koleje – Spory o místa v mistrovských kolejích 1384–1390 – Příloha 1. Mistři kolegiáti Karlovy koleje 1366–1420 – Příloha 2. Probošti Karlovy koleje 1366–1420 – Příloha 3. Mistři kolegiáti koleje krále Václava 1381–1420
Volba tématu vždy nevychází jen z vnitřní potřeby badatele. Pozvání k účasti na lovaňském kolokviu v dubnu 1992 o lexiku univerzitních kolejí mne zavazovala k příspěvku o terminologii této speciální povahy v počátečním období pražského studia generale. Potřeba orientačního úvodu pro účely mezinárodního srovnávací ho studia se přitom rozuměla sama sebou. Snaha ujasnit si některé méně sledované otázky mne přivedla k dílčím poznatkům, jež přesáhly rámec vyžádaného sdělení, a jež proto mohly posloužit při přípravě prvního svazku Dějin Univerzity Karlovy 1347/48–1622.1 Přes jistou mozaikovitost předloženého souboru spojuje všechny jeho části nejen jeden úhel pohledu, ale i předivo vzájemných vazeb.
„Školy“, koleje a bursy pražského obecného učení Za necelé tři desetiletí od svého založení v roce 1348 se pražské studium generale stalo jednou z nejnavštěvovanějších evropských univerzit.2 V osmdesátých letech 14. století se jen na jeho osamostatnělé právnické univerzitě průměrná imatriku lace pohybovala kolem 140 studentů ročně. Ještě vyšší průměr dosahoval v téže době počet udělených bakalářských gradů artium na třífakultní univerzitě, kde ani čísla přesahující dvě stě promocí ročně nebyla výjimkou. Jelikož matriky třífakultní univerzity se nedochovaly, lze k celkové frekvenci pražského obec ného studia dospět jen hypotetickými propočty. Počet univerzitních profesorů a studentů, kteří současně přebývali v Praze, se odhaduje na 2500 až 3000 osob. Ještě na počátku 15. století, kdy pražské vysoké učení již muselo čelit konkurenci Vídně, Heidelbergu, Kolína nad Rýnem, Erfurtu i Krakova, činila jeho frekven ce minimálně tisíc osob.3 V aglomeraci čtyř pražských měst s celkovým počtem 1) Nepříznivou shodou okolností došlo k opožděné publikaci této studie. Její strojopis však nicméně byl Michalu Svatošovi, autoru příslušné partie Dějin Univerzity Karlovy I. 1347/48–1622, Praha 1995, s. 42–58, k dispozici (zde také novější literatura). Zmíněný příspěvek, který jsem v dubnu 1992 přednesl na kolokviu v Lovani, mezitím již vyšel pod názvem Scholae, Collegia et Bursae Universitatis Pragensis, in: Vocabulaire des collèges universitaires (XIIIe–XVIe siècles), Olga Weijers (ed.), Turnhout 1993, s. 115–130. 2) Starší literaturu o pražských mistrovských a studentských kolejích do roku 1975 evidují Miloslava Melanová – Michal Svatoš, Bibliografie k dějinám pražské univerzity do roku 1622, Praha 1979, s. 81–84. 3) Celkové údaje dosti spolehlivě uvedl již V. V. Tomek, Děje university pražské, Praha 1849, s. 311–312. Dále srov. Heinz Zatschek a kol., Studien zur Geschichte der Prager Universität bis 1409, Mitteilungen des
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217953