12
P
robudila jsem se do čistého, jasného ticha, přerušovaného jenom Nininým tichým pochrupováním ozývajícím se z vedlejší postele. Ale když jsem tam ležela, protahovala se a litovala, že jsem si nenatočila do skleničky vodu, začala jsem rozeznávat zvuky lesa: ptačí zpěv, prasknutí větvičky a tiché lupnutí, které jsem nedokázala identifikovat a po němž následovala série jemných zvuků, asi jako když se na podlahu sypou listy papíru. Podívala jsem se na mobil – 6:48, a pořád žádný signál – a pak jsem si natáhla svetr a po špičkách došla k oknu. Když jsem roztáhla závěs, málem jsem se rozesmála. V noci sněžilo, ne sice nijak moc, ale stačilo to, aby se krajina proměnila ve viktoriánskou pohlednici. Tak to byl ten tichý šelest, který jsem v noci slyšela. Kdybych byla vstala a podívala se z okna, hned bych to věděla. Nebe planulo růžovými a modrými odstíny, oblaka ozářená zdola byla broskvová a země jako měkký bílý koberec, vzorovaný otisky ptačích pařátků a spadaným borovým jehličím. Při tom pohledu mě zasvrbělo v nohou a já s pronikavou naléhavostí cítila, že si musím jít zaběhat. Tenisky, které jsem si dala na radiátor, byly od včerejška zablácené, ale suché a legíny mi do rána taky uschly. Natáhla | 107 |
Vsude kolem cerny les.indd 107
8.4.2016 11:10:52 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217940
V Š U D E KO L E M Č E R N Ý L E S
jsem si termomikinu a vzala si čepici, ale usoudila jsem, že bez bundy se obejdu. Když běhám za mrazu, vydávám tolik tepla, že mi není zima, pokud se nezvedne vítr. Venku bylo klidno. Ani větvička se nepohnula, a kdykoli spadl z větve kus sněhu, bylo to v důsledku zemské přitažlivosti, a ne větru; větve stromů se prohýbaly pod sněhovou nadílkou. Když jsem se potichu jen v ponožkách kradla ke schodům, slyšela jsem ze všech pokojů oddychování spáčů. Tenisky jsem si obula až na rohožce, protože jsem nechtěla ušpinit podlahu. Přední dveře byly vybaveny takovým množstvím zámků a zástrček, že mě to odradilo, a tak jsem se po špičkách vydala do kuchyně, kde byly dveře jen s klikou a obyčejným zámkem. Klíč se v zámku nechal zlehka otočit a stiskla jsem kliku. Když jsem otevřela dveře, trhla jsem sebou, protože teprve v té chvíli mě napadlo, jestli tam není alarm, který jsem měla napřed deaktivovat – ale jekot sirény se neozval a já jsem vyklouzla do mrazivého rána, aniž si toho někdo všiml, a začala jsem se rozcvičovat. Asi o čtyřicet minut později jsem klusala pomalu zpátky po lesní pěšině. Tváře jsem měla červené chladem a vynaloženou námahou a můj dech byl proti jasně modrému nebi jako bílý obláček. Cítila jsem lehkost a klid, frustrace a napětí jsem nechala někde v lese, ale když jsem zahlédla oblak páry, stoupající z komínku bojleru jako kouř rychlíku, trochu mi to pokazilo náladu. Někdo už je vzhůru a pouští horkou vodu. Doufala jsem, že budu mít pro sebe klidnou hodinku, zatímco ostatní budou ještě spát, udělám si snídani podle svého a nebudu se muset nutit do nanicovaté konverzace. Když jsem však přiběhla blíž, ukázalo se, že ten někdo nejenže je vzhůru, ale dokonce už byl venku. Od zadního vchodu vedly šlépěje ke garáži a zase zpátky. To je divné. Všechna auta byla | 108 |
Vsude kolem cerny les.indd 108
8.4.2016 11:10:52 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217940
KA P I T O L A 1 2
zaparkovaná na volném prostranství před domem. Proč by někdo chodil do garáže? Ale propocená mikina mě začínala studit, když jsem už nemusela zdolávat kopec, a taky jsem si potřebovala dát kávu. Zamířila jsem k zadnímu vchodu, do kuchyně. Ten, kdo je vzhůru, jistě bude mít vysvětlení. „Haló?“ zavolala jsem tiše, když jsem otevřela dveře, protože jsem nechtěla probudit ostatní. „To jsem já.“ U kuchyňské linky seděla nějaká žena a skláněla se nad mobilem. Teď zvedla hlavu – byla to Melanie. „Ahoj!“ Usmála se a v broskvových tvářích se jí udělaly dolíčky. „Nenapadlo mě, že už je vzhůru ještě někdo. To sis byla zaběhat v tom sněhu? Ty jsi ale cvok!“ „Je to senzační.“ Oklepala jsem sníh z tenisek venku na rohožce, pak jsem se zula a teď jsem boty držela za tkaničky. „Kolik je hodin?“ „Půl osmé. Jsem vzhůru asi dvacet minut. Jestli to není ironie – když mám možnost si jednou přispat, protože mě Ben nebudí, a já zrovna nemůžu spát!“ „Jsi už tak naprogramovaná,“ řekla jsem a Melanie vzdychla. „To máš pravdu. Dáš si čaj?“ „Radši bych kávu, jestli ji děláš.“ Vzpomněla jsem si příliš pozdě. „Sakra, fakticky tu není kafe?“ „Ne. A já jsem bez něj nemožná. Doma jsem taky kafařka. Na univerzitě jsem byla zvyklá na čaj, ale Bill mě přeorientoval. Zkoušela jsem pít tolik čaje, aby mi poskytl stejné množství kofeinu, ale mám dojem, že můj měchýř by to fyzicky nezvládl.“ Co se dá dělat. Čaj bude aspoň horký a je to tekutina. „Dám si čaj moc ráda. Ale nevadilo by ti, kdybych si napřed skočila pod sprchu a převlékla se? V těchhle hadrech jsem běhala už včera a asi smrdím.“ | 109 |
Vsude kolem cerny les.indd 109
8.4.2016 11:10:52 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217940