/ 98 / Tuhami se odmlčel. Pozoroval mě vyhýbavým pohledem. Cítil jsem se jako předmět jeho hněvu – předmět hněvu, o kterém tušil, že není schopný podrobit se rituálům bratrstva, které by mu možná mohly pomoct.24 Nedostalo se mu povolání. Jeho idiom byl tělesný. V té chvíli jsem se neptal, proč svůj hněv směřuje ke mně. Dnes se domnívám, že jsem pro něho mohl symbolizovat člověka – vždy bezejmenného člověka – a Evropana, který ho strhává zpět, který ho učí nedůvěřovat rituálům, ale přitom ho nedokáže zbavit potřeby je navštěvovat. Tuhami oznámil, že odchází do Fásu. Zeptal jsem se proč. Rozhněvaně odpověděl: „Prostě proto.“ Při jiné příležitosti jsem se Tuhamiho zeptal, jestli někdy pozval Hamádišu nebo nějaké jiné bratrstvo k vystoupení. „Ne. Jak bych mohl? Nemám manželku, která by připravila jídlo. Nemám dům.“ Nejde jen o to, že jídlo, sadaqa, je důležité; i obřad sám je do značné míry rodinnou událostí. Vyžaduje spolupráci a oběť od všech členů pacientovy rodiny. Tuhami žádnou rodinu neměl. „Které bratrstvo bys pozval, kdybys měl manželku a dům?“ „Ahl Twat.“ „Kteří to jsou?“ „Tuhamijja, Wazzanijja.“ Ahl Twat jsou odnoží bratrstva Tuhamijja nebo Wazzanijja, jejichž členové se drží cesty (taríqa) wazzanijjských svatých. Jejich rituály jsou mírumilovnější a mystičtější než rituály bratrstva Hamádiša. Členové Ahl Twat jsou tradičně saharští Berbeři.25 „Co dělají?“ „Modlí se dhikr. Modlí se k Alláhovi, k sidí Ísovi [Ježíši], k sidí Músovi [Mojžíši], k sidín Muhammadovi, Muláji Abdulšarífovi, Moulayi Idrísovi Zerhúnovi… Opakují lláh, lláh, lláh…“ 24
25
Několik psychoanalytiků, kteří četli rukopis Tuhamiho, se nezávisle na sobě shodlo, že hněv, který jsem z Tuhamiho cítil, byl ve skutečnosti spíš úlek. Když jsem se v roce 1973 vrátil do Meknes, zjistil jsem, že většina synů členů bratrstva Hamádiša se vydala na cestu Ahl Twat. Pět let předtím se v Hamádiše o tomto bratrstvu vůbec nemluvilo.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217918
/ 99 / O bratrstvu Ahl Twat nebo Wazzanijja se Tuhami nikdy dřív nezmínil. Jeho skutečné jméno se k bratrstvu nehodilo. Bylo to naše páté setkání. A podruhé už se o nich také nikdy nezmínil. Dhikr je litanie, kterou prozpěvují adepti náboženského bratrstva. Jejich vystoupení je členy lidových bratrstev považováno za povrchní a formální, má ale zásadní význam v mystických obřadech privilegovaných (súfijských) bratrstev. Pro súfijce nejde pouze o zpěvy, které uvádějí adepty do extatického transu, ale zároveň o učení, které připravuje cestu ke spojení, splynutí s Božským. „Proč bys raději pozval Ahl Twat než nějaké jiné bratrstvo?“ „O tom rozhoduje můj duch (áqil ). Jejich dhikr je dobrý. Člověk si neotluče hlavu. Pokračuje pěkně krok za krokem k Prorokovi. Neodříkávají po každém kroku modlitbu [aby dostali peníze]. Jenom na konci. Nějaký hodně bohatý člověk jim samozřejmě ale může zaplatit, aby dhikr přerušili a pomodlili se za něho. Tuhami odkazuje k mystickým etapám, skrze něž adept postupuje k Božskému. Podobně jako většina Maročanů z jeho prostředí nepovažuje extázi za splynutí s Alláhem, nýbrž za spojení s Prorokem nebo s nějakým světcem. Alláh je příliš nepřístupný, příliš odměřený, příliš vzdálený člověku. Snažit se o spojení s Ním by bylo marné, ne-li přímo rouhavé. Mezi jednotlivými tanci lidových bratrstev adepti, kteří se často nacházejí v extatickém stavu, odříkávají modlitby (fathy) za účastníky obřadu. Jako poděkování za toto požehnání obdrží pár franků, které si mezi sebe po obřadu rozdělí. Teoreticky se peníze – říká se jim baraka – mají dávat potomkům světce, jehož adepti následují. „Chodíš do jejich sídla?“ „Ano, občas.“ „Jsi jejich členem?“ „Ne.“ „Proč ne?“ „Já patřím k mnoha jiným.“ (Tuhami se začervenal.) „Nerozumím.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217918
/ 100 / „Byl jsem na straně sidí Alího a potom sidí Ahmeda a pak zase sidí Abdalláha bin Brahíma, potom Muláje Bušty, pak Alího bin Zaháry, sidí Buškrího, sidí Masúda… (Tuhami se opět cítí být povinen opakovat jména všech světců, dokud ho nepřeruším.) „Co tím chceš říct, když říkáš ‚na straně sidí Alího‘?“ „To přichází ze snů. Když se mi o nějakém světci zdá, jdu za ním.“ „Zdálo se ti o sidí Alím?“ „Zdálo se mi především o sidí Alím. Zdálo se mi, že za mnou přišla nějaká žena a řekla mi, abych navštívil sidí Alího.“ „Co to bylo za ženu?“ „Lalla Ajša.“ Tuhamiho okamžitá asociace světce bratrstva Hamádiša s Ajšou Kandišou není nijak neobvyklá pro něj ani pro bratrstvo samo. (To, že jí říká jménem, ale je neobvyklé.) Asociace je nepřímo vyjádřená v rituálu i v legendě. Sidí Alí údajně přikázal sidí Ahmedovi, aby démona přivedl ze Súdánu. Podle Tuhamiho, který příběh vyšperkoval dalšími detaily, poslal sidí Alí jednou sidí Ahmeda s dopisem za alavitským světcem Mulájem Alím Šarífem, který žil na Sahaře. „Sidí Alí to udělal kvůli tomu, aby sidí Ahmed nebyl přítomen u jeho smrti. Sidí Ahmed se ale vrátil dřív. Jeho mistr byl obrácený tváří k Mekce. [Umíral.] Sidí Alí mu potom nařídil, aby šel do Súdánu. Tam najde otep větví převázanou provazem. Sidí Ahmed zavřel oči, a když je zase otevřel, byl v Súdánu u otýpky větví. Měl zatáhnout za provaz. Sidí Ahmed za provaz zatáhl a objevila se lalla Ajša a začala ho pronásledovat. Sidí Ahmed řekl lalle Ajše, že pospíchá, že opustil svého umírajícího ‚bratra‘. Lalla Ajša mu řekla, aby si jí vlezl na záda. Udělal to a vmžiku dorazil k sidí Alímu. Sidí Alí zemřel přesně ve chvíli, kdy sidí Ahmed s lallou Ajšou stoupali k jeho jeskyni. [Poté sidí Ahmed omyl mistrovo tělo a pochoval ho.] Byl tak rozrušený, že neslyšel poslední slova svého světce, že se vyšplhal až na vrcholek hory Džebel Zerhún [hora nedaleko Meknes, kde se nacházejí svatyně bratrstva Hamádiša]. Rozplakal se a začal vyvolávat jména místních světců. Když je vyvolával, tloukl se při tom do hlavy sekerou.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217918