„Vida, vida, však ono se to spraví!“ Radost mě pře mohla a ihned jsem se pustil do odřezávání knoflíků, jednoho po druhém. Přitom jsem mlčky vedl násle dující rozhovor: Hleďte, člověk někdy trochu zchudne, momentál ní potíže… Ošoupané, říkáte? To jste se snad pře řekl. Chtěl bych vidět toho, kdo ošoupe knoflíky méně než já. Já nosím kabát pořád rozepnutý, to si pište. Je to takový můj zvyk, zvláštnůstka… No tak ne, když nechcete. Ale svých deset øre za ně dostanu, to nejmíň… Ne, proboha, kdo říkal, že to máte udě lat? Držte zobák a nechte mě na pokoji… Klidně, jen zavolejte policii. Já tady počkám, než přivede te strážníka. A nic vám neukradnu… Tak jo, dobrý den, dobrý den! Mé jméno je Tangen, trochu jsem se venku opozdil… Tu někdo přichází po schodech. Okamžitě jsem zase zpět ve skutečnosti, poznávám Nůžky a honem schovám knoflíky do kapsy. Muž chce kolem mě jen tak projít. Neodpoví mi ani na pozdrav, najednou si musí důkladně prohlédnout nehty. Já ho však zasta vím a ptám se po redaktorovi. „Nepřítomen.“ „Lžete!“ já na to. A s drzostí, která mě samotného překvapila, jsem pokračoval: „Musím s ním mluvit. Je to nutné. Mohu mu sdělit něco z vrchního hejt manství.“ „A nemůžete to říct mně?“ „Vám?“ lehce jsem si změřil Nůžky očima. To zabralo. Hned mě doprovodil zase nahoru a odemkl dveře. Srdce se mi zastavilo až v krku. Ze
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217915
všech sil jsem zatnul zuby, abych si dodal odvahy, zaklepal jsem a vstoupil do soukromé pracovny re daktora. „Dobrý den! To jste vy?“ zeptal se vlídně. „Posaď te se.“ Kdyby mě vyhodil ze dveří, bylo by mi to v tom okamžiku milejší. Cítil jsem, že se co nejdřív rozbre čím, a vykoktal jsem: „Prosím o prominutí…“ „Posaďte se,“ opakoval redaktor. Tak jsem se posadil a vysvětloval mu, že mám zase článek a že mi mimořádně záleží na tom, abych ho dostal do jeho novin. Dal jsem si s ním takovou prá ci a stál mě tolik námahy. „Přečtu si ho,“ řekl a vzal si rukopis. „Námahu vás stojí určitě všecko, co píšete, ale jste příliš unáhlený. Kdybyste tak mohl být trochu uvážlivější! Pokaždé je v tom moc horečnatosti. Ale přečtu si to.“ A oto čil se zase ke stolu. Ale já seděl dál. Mám si troufnout požádat o ko runu? Vysvětlit mu, proč v tom je pokaždé ta horeč natost? Docela určitě by mi pak pomohl, nebylo by to poprvé. Vstal jsem. Ehm. Jenže když jsem u něho byl na posledy, stěžoval si na nedostatek peněz, dokonce vyslal poslíčka, aby pro mě někde ty peníze schrastil. Možná by to teď byl stejný případ. Ne, to se nesmí stát. Copak nevidím, že má práce nad hlavu? „Ještě něco?“ zeptal se. „Ne,“ snažil jsem se říct pevným hlasem. „Kdy se smím zase zeptat?“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217915
„Ále, kdykoliv půjdete kolem,“ odtušil, „za dva dny nebo tak.“ Nedokázal jsem svou žádost přenést přes rty. Las kavost tohoto muže podle mne přesahovala všechny meze a já bych to měl pochopit. Raději zemřít hla dy. A šel jsem. Ani když už jsem stál venku a cítil, jak mě zase přepadá hlad, jsem nelitoval, že jsem redakci opustil, aniž jsem o tu korunu požádal. Vytáhl jsem z kapsy druhou hoblinu a strčil ji do pusy. I tentokrát to po mohlo. Proč jsem to tak nedělal už dřív? „Styď se,“ pronesl jsem nahlas. „Jak tě mohlo vůbec napad nout žádat od toho muže korunu a přivádět ho tím do rozpaků?“ A že mě mohla napadnout taková ne stydatost, za to jsem byl sám na sebe opravdu hrubý. „Bůh ví, že něco tak neomaleného jsem ještě neslyšel,“ vyčítal jsem si. „Vrhnout se na člověka a málem mu vyškrábat oči jen proto, že potřebuješ korunu, fuj, ty bídný pse! Tak, a teď pochodem v chod! Přidej, ne mehlo jedno! Já tě naučím!“ A dal jsem se za trest do klusu, v běhu jsem za sebou nechával ulici za ulicí, poháněl se zarputilý mi výkřiky vpřed a mlčky jsem na sebe zuřivě kři čel, když se mi chtělo zastavit. Tak jsem se dostal až daleko do Vrbové ulice. Když jsem se konečně za stavil, skoro breky zlostí, že už dál nedokážu běžet, třásl jsem se po celém těle a plácl sebou na jakési schody. „Ne, žádné stop!“ vykřikl jsem. A abych se opravdu řádně potrápil, zase jsem se zvedl a přinu til se stát, a sám sobě jsem se smál a kochal se svou ubohostí. Až po několika minutách jsem si konečně
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217915