kulturních podniků. Když nakonec, těsně před závěrem, dorazil i poslední člen „šestky“ Karel Landyš, rozproudila se naplno debata — možná i proto, že na žádost přítomných dívek vystoupila z učeného zadání a zaměřila se na takzvanou ženskou otázku. Schůzka skončila Čajkovského Pátou symfonií z Pavlova gramofonu. Její celkový průběh naplnil hlavně Jirku optimismem — přinejmenším v tónu, který zvolil pro své písemné hlášení do Prahy: „Měl jsem takový příjemný dojem, že uděláme kus užitečné práce. Slovy Vaškovými — každý vytešeme tu svou sochu do sousoší 36.“[2] Ve chvíli, kdy svá slova psal, však popisoval spíš sen o brněnské „šestce“ než skutečnost. Během pár týdnů totiž skupinu málem rozložily složité citové vztahy mezi členy: Pavel se rozešel s Pipkou a začal chodit s Alenou, ta však nepřestala toužit po Karlovi, kterému se ze své náklonnosti vyznal také Jirka. Do deníku si zapsal: „Mluvil jsem o Platonovi, jeho Symposion, o Oscaru Wildeovi, o Fridrichu Velikém a o tom, že nejsme zodpovědní měřítkům, která jsou pro normální, a o relativnosti jejich ,normality‘.“[3] Karel zareagoval tím, že přestal na schůzky chodit, skupina tak hned po startu ztratila svého nejméně „literárního“ člena; ani spory mezi ženskými členkami k dobré atmosféře nepřispívaly. Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217898
Brněnská sekce skupiny byla dobudována až v roce 1954, respektive 1957, kdy ji dotvořila přítomnost dvou nových členek Violy Fischerové a Věry Linhartové. A naopak „Pipka“ Langerová, původně hlavní dívčí hvězda skupiny, z ní brzy vypadla. Paradoxně hned po maturitě, ačkoli do té doby platila v Brně za tu nejnadějnější členku. Na rozdíl od většiny ostatních nešla studovat na filosofickou fakultu, jak od ní vzhledem k jejím zájmům očekávali, ale vyhověla naléhání své matky a přihlásila se na medicínu. Kamarádi v tom viděli Pipčinu zradu umění i sebe sama. Když po dvou semestrech studium vzdala a odešla pracovat do Královopolských strojíren, vypadla z jejich středu i z časových důvodů. Později Pipka vystudovala dálkově francouzštinu a angličtinu, vdala se a rozvedla. Po srpnu odešla se Stanislavem Marešem, spisovatelem a překladatelem z okruhu Sešitů pro mladou literaturu, do Francie, odkud pokračovali do Austrálie. Tam založili novou rodinu a Pipka se — jako učitelka — specializovala na fonetiku anglického jazyka. Vznik brněnské „šestky“ posunul těžiště šestatřicátnické činnosti: zatímco v Praze, jistě aspoň v prvních měsících činnosti, mělo jít o sdružení, které se svým myšlením bude pohybovat na poli společenských věd, v Brně převažovali Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217898
umělci; buď ti, kdo se za ně už pokládali, nebo ti, kdo jimi v budoucnu chtěli být. Na konci roku 1953 už i Václav Havel z Prahy oznamoval, že v tamní „nebásnické“ sekci zbyli jen dva poslední mohykáni, Radim Kopecký se Standou Macháčkem: všichni ostatní veršují. Brněnská „šestka“ však byla ještě o krůček dál: psavci se nepohybovali jen mezi jejími členy, ale i v širším akčním rádiu — brněnským Šestatřicátníkům byl nablízku třeba Roman Ráž, studující tehdy v Brně a začínající se svými dramatickými a básnickými pokusy. Jediným „politikem“ byl v Brně zmíněný Petr Wurm a napůl Pavel Švanda, přesvědčený, že moderní tvůrce, pokud chce zůstat na výši doby, musí stát pevně rozkročený mezi oběma světy: jednou rukou píše verše, v druhé třímá úvodník. Kdo nechce podlehnout marxistické ideologii, ten nesmí přestat myslet politicky, věřil Švanda; nesmí ustat alespoň ve vnitřní polemice s marxistickým učením na jeho vlastní půdě. Na tom, že marxistické poučky, pumpované do studentů na střední škole, jsou primitivní, se shodovali prakticky všichni jeho spolužáci. Problém však nebyl v této, dalo by se říci, intelektuální stránce problému, ale spíš v totalitě masáže: servíruje-li se lidem jakákoli myšlenka čtyřiadvacet hodin denně, přestane na její kvalitě Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217898