Když si udělali přestávku na oběd, bolely Saru svaly a George byl ve svých pokynech čím dál militantnější. Přestávku na oběd povolil jen proto, že se tam zastavila Caroline a navrhla to. Proti Caroline neměla jeho nově nabytá autorita šanci. Hned po Caroline dorazili Andy a Jen a z George se opět stal chudáček George. Oběd jedli před obchodem. Slunce pořád ještě hřálo, když už se rozhodlo svítit, a Sara byla z práce tak rozpálená, že ani nevnímala mírný podzimní chlad plíživě se vkrádající do letního vzduchu. Grace přinesla hamburgery a zdržovala se na okraji skupinky. „Knihkupectví se vám tady nikdy otevřít nepovede,“ řekla. „Taková šílenost.“ Nikdo se neobtěžoval jí odpovědět. „Knihkupectví,“ pronesla Grace znepokojujícím hlasem vypravěče, který pokaždé přidá k dobru alespoň jednu historku o příbuzenstvu. Andy a Jen se na ni nervózně podívali. Caroline ztuhla. Grace se podle očekávání opět chopila slova: „Už jsem vám říkala, jak babičku navštívili podomní prodejci Biblí?“ Všichni se pokradmu podívali na Caroline. Tohle byla neobyčejně špatně vybraná historka. Pro prodejce Biblí měla Caroline slabost. „Odvedli jste pěkný kus práce!“ zvolala Jen, která se vzpamatovala jako první. Byla to banální poznámka, ale díky ní se jí alespoň podařilo změnit téma hovoru. „Pořádnej kus,“ vyhrkl Andy. „Ale spousta toho ještě zbejvá. Asi bude lepší, když se do toho zas pustíte.“ Spolu s Jen chvatně vystrkali Caroline ven k autům a George nanovo zaměstnal Saru úklidem. Prach v obchodě postupně nahradila pronikavá vůně čisticích prostředků a syntetického citronu. Toho večera viděla Sara podlahu takovou, jaká kdysi bývala — tmavou a vkusnou —, ale pak ji opět rychle zakryli kartony a plechovkami s malířskou barvou. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217838
Sara přecházela sem a tam a podlaha pod jejími kroky vrza la. Po obchodě, který tu měl jednoho dne vzniknout, zatím nebylo ani stopy. George ještě neodešel, ačkoli už bylo po osmé, a postupem času se oba za příjemného mlčení usadili na židle před obchodem, v ruce plastové kelímky s kávou od Grace, a snili o knihách a zdolané špíně. Sara se usmívala. Večer jí město připadalo živější. Jako by znovu nabylo něco ze své důstojnosti. Coby kulisa bylo působivé: tmavé, vznešené domy, které se tyčily ke stejně temnému nebi a plynule v něj přecházely. Sara tušila kilometry a kilometry rovné černé silnice táhnoucí se oběma směry. Během dne ta silnice město spolkla a vyhrožovala mu, ale po večerech fasády domů přirozeně splynuly s asfaltem a staly se součástí něčeho většího, pohyblivého. Ve dne se městem dalo projet za minutu, a pokud jste párkrát zamrkali, málem jste ho přehlédli, v noci se k vám ovšem přikradlo a vyžadovalo pozornost. „Máš ráda hvězdy?“ zeptal se George stejným tónem, jako by chtěl vědět, jestli má ráda boloňské špagety. Venku bylo pořád ještě celkem teplo, ale vůni asfaltu a prachu vystřídala pronikavá vůně pozdního léta. „Asi jo,“ řekla Sara a zadívala se na hvězdné nebe nad hlavou. Nedokázala rozpoznat žádné souhvězdí. Připadalo jí to osvobozující. Bylo smutné, jak jsou lidé natolik posedlí šablonami, že se jim pokusili podřídit dokonce i hvězdy. Tak třeba Velký vůz: Sara si jako dítě myslela, bůhvíjak to nezní kouzelně — jako drahými kameny posetý, blyštivý čtyřkolový kočár z nějaké Disneyho pohádky —, jenže když se ho pak naučila rozpoznat, podobal se spíš nákupnímu vozíku. Sedm hvězd vzdálených od sebe jistě miliony kilometrů, a člověk je násilím spojil do nákupního vozíku. Anebo velmi, ale velmi levného kočárku. „Já vlastně nevím,“ přiznal George. „Občas si vedle nich připadám maličký.“ Usmál se na ni. „A muset si uvědomovat vlastní bezvýznamnost je to poslední, co potřebuju. Ale někdy se mi to líbí. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217838
Jsme tak mrňaví, že se dva lidi ve dvou různých městech můžou koukat na stejný nebe.“ „Máš na mysli někoho konkrétního?“ Znovu ji překvapil svou odpovědí: „Jo,“ řekl, jako by to byla samozřejmost, „Sophy.“ „Manželka?“ odvážila se Sara zeptat. „Bože, to ne,“ zasmál se. „Takže už jsi o ní slyšela? Sophy je moje dcera. Vyprávěli ti taky o ní?“ „Ne.“ „Ne? Samozřejmě že to není moje dcera. To by řekli, kdyby se o tom zmínili.“ V průběhu rozhovoru nespouštěl oči z oblohy, ale teď se zadíval na Saru. „K čertu s nima,“ ulevil si. „Je moje.“ Když znovu promluvil, tón jeho hlasu se proměnil. „Líbí se mi představa, že se jednou podívá na hvězdy v úplně stejnou chvíli jako já. Pokud na ně samozřejmě budu koukat dost často.“ Ušklíbl se. „Kravina, co?“ Usmála se na něj. „Zní to hezky,“ řekla. „To jo, skoro jako se na ně koukat společně,“ řekl George. „Ať už je to, jak chce,“ pokračoval po chvíli, „s pitím jsem začal, právě když zmizela Sophy. Hádám, že tohle ti řekli?“ „Jo.“ „Nemá smysl předstírat, že se nic nestalo.“ „Taky říkali, že už nějakou dobu abstinuješ,“ řekla. „Dneska je to měsíc a půl. Některý dny jsou pořád ještě těžký.“
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217838