tedy říci nemůže, protože na to ani nemá čas, když přece jako jediný ze všech má bezvadné nápady a umí vymýšlet a sestrojovat něco, co by druhé potěšilo. Slimejš řekl, že proti zrcadlům také nic nenamítá, pokud je nemusí převážet, protože je to křehké zboží. Žába dodala, že zrcadla dokážou jednoho i zmást. Často se v noci nestačila divit, když svítil měsíc, že byl jeden měsíc na nebi a druhý v její louži, kterou ona občas také používá jako zrcadlo. Motýlek se přidal, že pod kůrou, kde byl na spací kúře, se velice vyděsil zrcadel: „Já tam vejda, křik jsem jejda! Všechno zmatou, ano, ano, co je vpravo, vidíš vlevo, zažil jsem to jednou ráno!“ Ptáček řekl, že všechny vločky jsou krásné a asi, než seskočily dolů, že se také podívaly do zrcadla. Ale on si myslí, že ta pyšná byla moc namyšlená a chtěla, aby ji všichni obdivovali. „Tak jako Žába, jak se dnes vychloubala, že jenom ona se vyzná ve slovníku,“ smál se Červík, ale Beruška mu řekla, že on nemá co povídat, že se také chlubil svou šikovností!
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217777
Do toho skočila Vosa s tím, že Beruška se zase vytahuje se svým jedinečným cítěním barev, jako by ostatní byli barvoslepí. Žába na ni kvákla: „Ty chlubilko, kde bys byla s tím svým ručním papírem na katalog výstavy, kdybych ti na něj nedodala měkkou vodu!“ „Šla bych ven, nabrala do kyblíku pár vloček sněhu, ty by mi doma roztály a měla bych vody akorát.“ Jak tak trochu zvýšili hlasy, probudil se Pavouk, který v síti na chvíli usnul. Protáhl se, usmál se a zavrtěl hlavou, jako by něco nemohl pochopit. „Tak se mi právě zdálo, představte si, že jsme byli všichni jako ta pyšná Vločka. Že jsme se zhlíželi v zrcadle, ale měli jsme jen jedno, a tak jsme odstrkovali jeden druhého a málem jsme se pohádali, kdo je důležitější. Bylo to hrozné! Ještě štěstí, že se mi to jen zdálo.“ Všichni mlčeli. Styděli se, jak se dnes jeden před druhým vytahovali, a byli rádi, že Pavouk to jejich popichování zaspal…
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217777
„No, myslím,“ pokračoval Pavouk, „že si to už Vločka rozmyslela. Kde jsem to přestal? Aha… Vločka myslila na to, že kdyby se byla nevrtěla před zrcadlem a nechtěla vyniknout nad ostatní, tak mohla prožít mnoho krásných dobrodružství místo toho, aby teď stála ve špinavé kaluži u silnice. Stála tam a celá smutná myslila na dlouhý čas, který tu musí vydržet, než se na jaře z kaluže vypaří zpátky do oblak. Sněhulák Vločku pozoroval a bylo mu jí trochu líto. ,Víš, co uděláme? Až poletí kolem Větřík, řeknu mu, aby tě z kaluže vyzvedl a přinesl tě sem k nám.‘ ,Ale jsem celá špinavá, ušpiním ještě všechny vločky kolem!‘ ,Neboj se. Sedneš si tady k jednomu mému černému knoflíku, co mi děti udělaly z uhlí. Tady budeš pěkně schovaná a počkáme všichni společně na jaro.‘ A tak když Větřík přiletěl, Vločku z kaluže vyzvedl a posadil ji Sněhulákovi na kabát. V tu chvíli – představte si,“ zašeptal Pavouk významně, „vyšel právě měsíc a všechny vločky na Sněhulákovi zazářily
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217777