nesvobodou nedovolit publikovat Pasternaka v komunistických státech než nedovolit ve svobodných zemích (jako v Anglii) publikaci knihy amerického spisovatele Henryho Millera Obratník Kozoroha?[ 55 ] Chcete-li to hodnotit, zbývá jen jedna cesta: jak značný a jak rozvířený pocit útlaku, nesvobody, způsobují takováto omezení? Angličané se jistě ve své většině necítí zkráceni na svobodě zákazem literatury Millerova typu; občané komunistických států se naopak cítí utiskováni potlačením knih rázu Doktora Živaga.[ 56 ] Pocit nesvobody tedy nezávisí zásadně na žádném zákazu. Ani nejdrakoničtějšími zákazy se nemusí cítit většina lidí, jichž se týkají, utlačována. Lze se snad domnívat, že před příchodem reformace se cítili lidé povětšině nesvobodnými, poněvadž museli věřit po způsobu, diktovaném jim římskokatolickou církví? Lze naopak předpokládat, že průměrný středověký člověk by býval viděl v náboženské svobodě něco zrůdného, ba něco přímo znesvobozujícího; nepotrestal by snad Bůh lidi nejpřísnějším způsobem, kdyby něco takového dovolili? Nebo přihlédněme k přítomnosti. Marxista bude se jistě cítit utlačován v nejednom směru liberalismem Západu. Svobodné podnikání, snažící se co nejvíce zvýšit odbyt a tím zisky, bude marxista pokládat za zotročování lidí, kteří pro zisk kapitalistů jsou ponoukáni k nerozumné spotřebě a tím i dřině. Západní svobodu tisku bude pak hodnotit podle literárního braku, z obchodních důvodů tak propagovaného, a bude hledat pravou svobodu tisku v ochraně lidí před touto ohlupující literaturou. Hádat se s kýmkoliv (zejména s komunisty) o to, co je a co není svoboda, je marněním času a energie, pokud si neujasníme, v čem vlastně svoboda tkví. Svobodným je v dostatečné míře toliko ten národ, který se ve své většině necítí zotročován tou měrou, že by usiloval o změnu. Jen takový národ, který si nepřeje změny režimu, žije poměrně svobodně.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217769
Co je svoboda? Svoboda je pouhý pocit, který zásadně není vázán na žádné specifické životní poměry. Kdyby většina lidí v komunistických státech byla přesvědčenými komunisty, necítila by se asi zotročována komunistickým režimem. Pak bychom nebyli patrně oprávněni mluvit o komunistických státech jako o zemích nesvobodných. Jako pouhý pocit útlaku se svoboda nevztahuje k ničemu jinému než k potencionálnímu utlačovateli. Člověk se může cítit nesvobodný ve vztahu ke svým spolubližním, ke svým rodičům, ke svému manželi nebo manželce, nebo i k vládnoucímu společenskému řádu, jeho zákonům a nařízením, jeho úřední praxi a obecným mravům. V celé rozsáhlé filosofické literatuře bychom však podobný názor marně hledali. A přece byl v zásadě vysloven, ovšem vědcem, americkým antropologem německého původu Franzem Boasem (ve sborníku Freedom, its Meaning, 1942)[ 57 ]. Boas formuloval podstatu svobody, poněvadž viděl celý problém jako vědec, jako empirik. Na otázku, co je svoboda, odpověděl Boas prostými slovy: „Svoboda je pojem, který má význam jen v subjektivním smyslu. Osoba, která je v plném souladu se svou kulturou, se cítí svobodná. Taková osoba vykonává ochotně vše, co se od ní žádá, aniž tyto úkoly pociťuje jako vnucované.“ K takovému názoru došel Boas mezi Eskymáky, kteří ho litovali, co vše musí jako vědec dělat, zatím co oni si žijí „svobodně“. A Boas zase pozoroval, jak Eskymáci jsou zotročeni svými pošetilými náboženskými pověrami a mravy, ale viděl, že své „zotročení“ nepociťují nikterak nelibě. Proč se lidé sžívají nebo nesžívají se svými životními podmínkami, je složitá otázka. Komunisté se ji snaží obecně a jednoduše vyložit tím, že člověk vykonává úkoly mu uložené svobodně, bez pocitu útlaku, pozná-li jejich společenskou nutnost. Poznám-li nějakou společenskou nutnost, nemusím si však ještě přát úkol vykonávat, poněvadž co je nutné vzhledem k celku, není nutné vzhledem k individuu. Pro Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217769
jednotlivce není jiné nutnosti, než aby dělal, co dělá. I profesionální lupič musí rozumově uznávat nutnost poctivé práce, ale to ho ještě nikterak nedonucuje k tomu, aby se sám živil poctivou prací. Lidé musí pracovat, ale ten nebo onen jedinec sám proto pracovat nemusí. Člověk nemusí pociťovat nesvobodu ani tváří v tvář nařízením, která mu jsou nepříjemná a jež nikdo nemůže vyhlašovat za nevyhnutelná. Někomu se třeba nelíbí, že v zemi, kde žije, musí pracovat od osmé hodiny ranní, ačkoliv práce by mohla zcela dobře začínat o hodinu později, ale proto se ještě nemusí podobným, nikoliv nezbytným zařízením cítit zotročován. Jaká omezení a jaké povinnosti vyvolávají v člověku pocit nesvobody, nelze obecně žádnou formou blíže stanovit. Vzpomeňme si však na naši definici nesvobody: omezení a povinnosti vzbuzují pocit nesvobody tehdy, jestliže tato omezení a tyto povinnosti se příčí našim vlastním citům. Kdy se tak stává, vyžaduje speciálního psychologického šetření. V samých omezeních a povinnostech příčinu toho nepostihneme. I velmi malicherná zařízení vyvolávají začasto celonárodní pocit nesvobody. Na druhé straně i přes velmi závažné omezení se lidé přenášejí velmi lehce. Ani odepření volebního práva nemusí lidi zotročovat, jak nedávno opětně dokázalo referendum o volebním právu žen ve Švýcarsku, kde se většina žen vyslovila proti tomu, aby byly tímto právem obdařeny.[ 58 ] Průzkumem pojmu svobody jsme zjistili, že nesvoboda je pouhý pocit, který vzbuzuje naše rozhodování, přichází-li do konfliktu s našimi přáními na základě své sociální determinace. Jiné svobody neexistují: jsou toliko artefakty našich myšlenkových konstrukcí. Svobodáři, ve snaze zaručit člověku nějaký nadpřirozený atribut, který by ho povznášel nad ostatní živočichy a přírodu vůbec, snili ve všelikých formách o jakési konstituční svobodě lidské. Člověk je prý kategoricky jinou bytostí než ostatní živočichové, poněvadž je tvorem svobodným. Ve skutečnosti není však člověk ani svobodným ani Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217769