Fidelma ho nebrala na vědomí. Pokynula Eadulfovi, aby zůstal na místě, pomalu k mladíkovi vykročila a zastavila před ním. Poplašeně se zaklonil a stejně jako poprvé zvedl ruce, jako by si chtěl chránit hlavu. Fidelma se otočila a sjela Dubána nevraživým pohledem. „Už z tohoto je jasně poznat, jak jste se k tomu ubožákovi chovali.“ Dubán zrudnul. „Já tedy ne!“ opáčil. „Ale nezapomínej na jednu věc – ta stvůra má na svědomí dva lidské životy!“ „Ani to ale není dostatečný důvod, abyste ho bili. Copak bys vztáhl ruku na bezbranné zvíře?“ Obrátila se zpět k Móenovi, natáhla se k němu a uchopila ho za jednu ruku, kterou měl pořád nad hlavou, pak ji něžně stáhla dolů. Její dotyk měl nečekaný účinek. Na nebožákově tváři se objevil dychtivý výraz, chřípí se zachvělo a Móen se podle všeho snažil zachytit Fidelmin pach. Fidelma se pomalu posadila vedle něho. Dubán k nim vykročil s rukou na jílci meče. „Toto nemohu připustit...“ začal namítat. Eadulf po něm ale hmátl a zadržel ho. Měl silný stisk, což Dubána překvapilo. „Počkej,“ požádal ho Eadulf tiše. Móen pozvedl ruku, natáhl ji k Fidelmě a začal jí bříšky prstů zpytavě přejíždět tvář. Fidelma klidně seděla a nechala ho, aby si ji dobře ohmatal. Potom vzala křížek, který měla zavěšený kolem krku, a vtiskla mu jej do dlaně. Móen se zničehonic radostně usmál a začal přikyvovat. „Rozumí tomu,“ řekla Fidelma k oběma mužům za sebou. „Chápe, že jsem řeholnice.“ Dubán si pohrdlivě odfrkl. „Každé zvíře pochopí, když je k němu člověk laskavý.“ V tu chvíli se Móen k Fidelmě natáhl a vzal ji za ruce. Svraštila čelo. „Co to dělá?“ zeptal se Eadulf zaujatě. „Něco mi vyťukává do ruky, nebo se snad snaží nakreslit nějaké znamení...“ odpověděla Fidelma polohlasem a soustře99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217764
děně se mračila. „Je to zvláštní, určitě to má nějaký význam. Ale jaký?“ Podrážděně vydechla, vzala Móena za ruku a napsala mu na ni prstem velkými písmeny latinkou vzkaz. „Já jsem Fidelma,“ odříkávala zároveň, jak psala. Móen se mračil a snažil se vnímat, co se to děje. Pak zamručel, zavrtěl hlavou, znovu ji vzal za ruku a začal na ni zase cosi vyťukávat a kreslit. „Určitě se mi tím pokouší něco sdělit,“ prohlásila Fidelma s bezmocí v hlase. „To bude jistě ten dorozumívací prostředek, který si vytvořili s Teafou. Ale jak mu mám rozumět?“ „Možná je to nějaká šifra, kterou znala právě jen Teafa,“ prohlásil Eadulf. „Možná.“ Fidelma chytila Móena za ruku, aby mu naznačila, že má přestat. Mladík podle všeho pochopil, že Fidelma nerozumí, co se jí snaží sdělit, a tak spustil ruce do klína a tvář se mu stáhla do nesmírně zarmouceného výrazu. Zhluboka a hlasitě si povzdychl, znělo to téměř zoufale. Fidelma v tu chvíli pocítila nad tím nebožákem obrovský smutek, natáhla se k němu a pohladila ho po tváři. Byla vlhká. Pochopila, že se mu z nevidomých očí koulí slzy. „Kéž bych ti mohla nějak sdělit, že tvému zklamání velice dobře rozumím, Móene,“ promluvila tiše. „Moc bych si přála umět se s tebou dohovořit, pak bych se konečně dozvěděla, co se vlastně stalo.“ Vzala ho za ruku a pevně ji stiskla. Móen sklonil hlavu, jako kdyby chápal a přijímal, že Fidelma sdílí jeho smutek. Pak Fidelma pomalu vstala a vydala se zpět k Eadulfovi a Dubánovi. Postarší bojovník s neskrývaným údivem sledoval tichou postavu sedící se zkříženýma nohama na slamníku. „Tedy, musím říct, že jsem několikrát viděl Teafu, jak ho zklidňovala, ale kromě ní to nikdo jiný nedokázal.“ Fidelma vyšla z kóje a Eadulf s Dubánem ji následovali. „Možná to je tím, že nikdo jiný se k němu nikdy nechoval jako k lidské bytosti,“ poznamenala a stěží přemáhala zlost při myšlence, jak odporně s ním jeho bližní dosud zacházeli. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217764
Když se ocitli před stájemi, zastihli tam mladého Crítána. Nabubřelý mladík se špinavě světlými vlasy se na ně pobaveně ušklíbl. „Teď už bys ho mohla vzít i do cashelského paláce, viď, sestro?“ prohlásil a kývl hlavou směrem k Móenovi. Fidelma sjela mladého vojáka nevlídným pohledem a rozhodla se, že je pod její úroveň mu odpovídat. Když se k němu ale začala obracet zády, mladík posměšně dodal: „No co, aspoň to té nestvůře bude slušet, až ji pověsíme.“ Fidelma se k němu na patě hněvivě otočila. „Pověsíte? A kdo říkal, i kdyby byl nakrásně shledán vinným, že by měl být potrestán oběšením?“ „No otec Gormán přece, kdo jiný,“ opáčil mladý voják drze. „Učí nás, že máme vzít život za život.“ Fidelma se zachmuřila. „Ano, je to tak, jak píše Plautus ve své Asinarii – lupus est homo homini!“ Crítán se zaškaredil. „V latině a řečtině školený nejsem.“ „Pokud bychom i připustili tvé smýšlení, že jedinou správnou cestou je pomsta, jsi skutečně tak skálopevně přesvědčen, že právě Móen by měl propadnout životem?“ Na okamžik se zdálo, že Crítán tak docela nerozumí, o čem to Fidelma hovoří, ale pak se lehkovážně ušklíbl. „Já vím jistě, že vrahem je Móen, o tom není sporu.“ „Že o tom není sporu? Jak si můžeš být tak jistý?“ „Protože jsem ho viděl.“ Fidelma zamrkala a měla v tu chvíli pocit, jako by ji někdo právě prudce udeřil. Eadulf se k němu dychtivě naklonil. „Chceš snad tvrdit, žes ho viděl, jak zabil Ebera?“ otázal se. Crítán se vědoucně usmál. „No, přímo jsem ho neviděl,“ přiznal pak a poklepával si přitom ukazovákem po straně na nos, „ale skoro.“ „Co přesně tím myslíš?“ ozvala se Fidelma zlobně. „Můžeš tvrdit, že víš něco jistě, jen pokud jsi to viděl na vlastní oči.“ Když teď Crítán získal plnou Fidelminu pozornost, zase se začal tvářit nadutě. „Viděl jsem Móena, jak jde k Eberovi do domu.“ Fidelma se neovládla a oči se jí mírně rozšířily překvapením. Ani Menma, ani Dubán se dosud nezmínili, že by se před 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217764