přestěhovali tam dolů na jih. Kromě toho jsem hrozně toužil hrát černošskou muziku. Možná si teď v duchu říkáte, že jsem nejspíš prošvihnul životní šanci. Takový je holt život.“ Zasměje se a na chvíli se odmlčí, aby mohl vše důkladně promyslet. Nabídka od AC/DC se přece jen neodmítá každý den. „Byl jsem o pár let starší než oni a prostě si nemyslím, že bych to všechno dokázala zvládnout.“ Nebyl někdy v pokušení zastavit se a představit si „co kdyby“? „Jo, to jo, ale už spoustu let jsem nad tím nepřemýšlel. Neposlouchám moc rádio. Ani jsem si neuvědomil, jak velkého mezinárodního úspěchu AC/DC dosáhli. Já bych nejspíš dopadl podobně jako Bon Scott. Já jsem prostě neměl zájem hrát hlasitou rockovou hudbu. Pro mě to bylo trochu moc přímočaré. Příliš blízko k hard rocku.“ Není divu, že se mu hudba AC/DC zdála moc přímočará, když uvážíme, že tento chlapík se s oblibou věnuje hraní osmiminutových skladeb progresivního jazzu a žije v Lismoru, který je pověstný svou hippie komunitou. Faktem nicméně je, že po dokončení alba Hard Road, na němž pracoval společně s Wrightem, nahrál Proud zvuk bicích na jedné skladbě debutového alba AC/DC z roku 1975 High Voltage, což je spojení, díky čemuž je na zanícených fanouškovských webech na věky věků uváděn jako bývalý člen AC/DC. On sám si vzpomíná pouze na to, že s nimi jednu píseň nahrával. „Tahle jedna skladba se jim pořád nějak nevedla. Já jsem byl zrovna ve studiu, kde jsem nahrával něco pro George a Harryho, a oni se mě zeptali, jestli bych neměl chuť udělat něco s AC/DC. Už ani nevím, co to bylo za píseň. Takže vlastně ani nevím, kolik jsem za to dostal zaplaceno a jestli vůbec.“ Přehrávám mu skladbu „Little Lover“, na jejímž vzniku se měl údajně jako bubeník podílet. „Zní mi to trochu povědomě. Zní to jako můj styl, ale je možné, že to ještě nějak upravovali. Nemůžu si vzpomenout, na jaký
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217728
hudební podklad jsem vlastně ty svoje bicí nahrával. Při nahrávání s Georgem a Harrym jsem se řídil vždycky jen podle kytarové linky. Při naší studiové práci platila přísná prohibice. Žádné drogy ani alkohol.“ To je dost zajímavé pozorování v porovnání s tvrzením Micka Walla, že nahrávací studio bylo „napěchované chlastem, omamnými látkami a cigaretami“. „Sedávali jsme tam dlouho do večera, pili jsme kafe a vyprávěli si historky – většinou teda vyprávěli oni mě. Myslím, že Malcolm s Angusem měli velké štěstí, že měli takové sourozence jako George a Alex.“ Zase onen Alex. Tenhle „čtvrtý Young“ je taková záhadná postava. Údajně byl velice nadaný – podle Stevieho Younga se na tom shodnou všichni jeho bratři. Bývalý člen skupiny Grapefruit John Perry k tomu říká jen tolik, že „po rozpadu kapely s ním ztratil kontakt“ a že má dojem, že Alex zemřel v Německu v roce 1997. (Alexova žena Monica dosud žije a daří se jí dobře.) Kuriózní je, že pod pseudonymem „George Alexander“ napsal pro AC/DC píseň „I’m A Rebel“, která byla v roce 1976 při pauze v Hamburku nahrána jako nikdy nevydané demo sestávající z osmi částí. Skladbu nakonec nahrála a vydala v roce 1980 skupina Accept, které tuto nechtěnou píseň nabídla nahrávací společnost Musikverlage Oktave, jejímž vlastníkem byl Alexův hudební vydavatel Alfred Schacht. Jenže tato německá heavymetalová kapela nebyla zrovna nadšená, když za ní Alex přišel do studia. Kytarista Wolf Hoffman řekl v roce 2002 kanadskému webu Metallian: „Tenhle chlapík, co se představil jako George Alexander, za námi přišel do studia, aby nám řekl, jak chce, aby to znělo, a my jsme to podle jeho instrukcí zahráli. Popravdě řečeno, ten chlápek se nám moc nezamlouval. Nezdálo se, že by se nějak zajímal o náš názor nebo že bychom se mu jako kapela nějak zvlášť líbili. My jsme ho vlastně skoro nesnášeli. V té době jsme ještě nechápali, co po nás chce, když
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217728
mluví o smluvních podmínkách a právnických termínech. Byli jsme ještě mladí zelenáči.“ Což se o žádném z bratrů Youngových říci nedá – zejména když jde o obchodní záležitosti. Dalším žákem a někdejším dočasným souputníkem Stevieho Wrighta a AC/DC je Tony Currenti, který se po celý svůj život musí potýkat s nejrůznějšími zkomoleninami svého jména, jež se objevuje v široké škále chybných tvarů, jako třeba „Kerrante“, „Curenti“ nebo „Ceranti“. (Abychom k té řadě zkomolenin přidali ještě další, tak můžeme uvést, že v rejstříku Wallovy biografie je chybně uveden jako „Current“, přestože tento anglický autor je zjevně schopen alespoň občas napsat jeho jméno správně, jak dokazuje jedna jmenovitá zmínka uvnitř knihy.) Currenti se přistěhoval do Austrálie v roce 1967 ze sicilského městečka Fiumefreddo di Sicilia. Když mu bylo pět, jeho otec mu koupil tahací harmoniku, na kterou hrál lžičkami jako na bicí (stejně tak mlátil i do jiných předmětů, dokud je zcela nezdevastoval). „Dostal jsem nařezáno za to, že jsem zničil všechny židle, které matka měla,“ směje se nad kávou a cigaretou v pizzerii, kterou se svým synem Anthonym provozuje na jižním předměstí Sydney ve městečku Penshurst. Před tím, než přišel do Austrálie, Currenti nikdy žádnou bicí soupravu naživo neviděl. Krátce po svém příjezdu do země, když mu bylo šestnáct let, šel jednoho dne po King Street ve čtvrti Newtown, kde zaslechl, jak v kostelním sále cvičí nějaká kapela, a zeptal se jich, zda by si s nimi nemohl zahrát. Přestože nikdy předtím za skutečnou bicí soupravou neseděl, ukázalo se, že bubnuje lépe než dosavadní bubeník té kapely, který působil zároveň i na postu zpěváka. „Prostě jsem jen vyměnil sestavu židlí za soupravu bubnů.“
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217728