chu zlostně rukou. „A ty?“ huláká Sophie dál směrem ke mně, aniž by byla schopna odezírat z mých gest: oči mě pálí, sotva dýchám, kapesník s hovnem v ruce… „Jsem trochu nemocná, Sophie,“ zašeptám. „Znáš to, horečku nemám, ale tělo mě bolí, zima mi je, rýma, kašel…“ „Eee, to není žádná nemoc,“ kontruje Sophie, „to je normální, kašel a rýma.“ A zase, jako by se posunul tank v Tbilisi a v dálce zahřměla střelba. „Počkej, jak to myslíš, že to není nemoc,“ říkám lítostivě a je mi jasné, že ani tu dnešní pracovní schůzku v Kreuzbergu nemohu z důvodu nemoci odložit. Naopak, musím tam jít za trest pěšky, protože ve zdravém těle zdravý duch a člověk se musí otužovat. A co víc, budu muset, protože Sophie mě právě shledala zdravou, jít odpoledne do školky, a jak jsem na rodičovské schůzce po dvou sklenkách svařeného vína slíbila, musím tam dětem dnes hlasitě předčítat z knihy afrického spisovatele Johna Kilaky z Tanzanie. Kniha se jmenuje Nádherný strom a je opravdu moc hezká, až na to, že je v ní několik vyčerpávajících jazykolamů, kvůli kterým titul F. patrně vybrala; aby byla legrace a taky aby se mohla dál předvádět před svým malým nápadníkem Leo Untergutschem. Sophie si mě zase měří, stále ještě na ulici před školkou, a zeptá se prudce: „A ještě studuješ?“ Musela jsem popravdě říct, že už dlouho ne. Pak se ještě zeptala, co dělám, a tím mě divoce rozkašlala. Vysvětlovat, co vlastně dělám, je vyčerpávající i v češtině, natožpak německy. Pokaždé se bojím, že něco vypustím, vynechám, řek-
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217715
nu nějakou polopravdu. Tentokrát povídám, že mám roztočený filmový dokument a jinak že hlavně píšu, a trochu jsem kritička (ale čeho, života?)… a že například zrovna dnes napíšu do tohoto Zápisníku (rozhodně i o ní). Ale to už Sophie nevnímá, protože jsem ve vyjadřování pomalá, a zeptá se pochybovačně, jestli ten svůj film točím v Babelsbergu (místní Hollywood). A pak ještě zasvěceně doplní, že miluje českou kinematografii… Třeba Tři oříšky pro Popelku. „Ano. To je krásný film. I když… Ne tak úplně dokumentární,“ přikývnu úlevně u plůtku školkové zahrady a potom nápadně dlouho smrkám, dokud milá Sophie nezmizí ve dveřích. F. mi řekne, že jsem její milovanou maminkou a moc už se těší, až budu odpoledne předčítat ten legrační příběh o stromu. Kýchnu a pohladím holčičku po čepičce. Na víc se nevzmůžu.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217715
31. 12. 2013 Možná že na Silvestra by se hodilo napsat něco veselého. Třeba historku o tom, jak se má přítelkyně Z. ocitla předevčírem v našem berlínském bytě. A jak v něm ztratila klíče od toho bytu; a jak tam teď sedí již třetím dnem uvězněná, dojídá zbytky z lednice, pod koberci objevuje shnilé kousky rajčat, součástky z lega a možná i naše vlasy; jak ji celý B. za okny provokuje a vábí k procházkám a jak její přátelé z Brna přes fejsbuk posílají vtipné průpovídky a jak ty klíče v tom bytě stále ještě náměsíčně hledá a nenachází… No! Na tom nic veselého samozřejmě není. A pokud ano, pak je to veselé podobně, jako je veselá druhá série depresivně něžného seriálu Lucky Louie. A mně je navíc milé Z. čím dál víc a prudce líto, nechtěla bych být v její kůži, a přesto se, po týdenním cestování s rodinou, občas přistihuji, že ano… že si to proti své vůli představuji a chvěji se blahem, že jsem Z. uvězněnou ve svém vlastním bytě, jsem sama a nikdo po mně nic nechce, ani já nechci po nikom nic, je čas kolem Silvestra a mně, uvězněné ve vlastním pokoji, nezbývá nic než sedět a psát, ležet a jíst buráky, spát a pouštět si nahlas hudbu; válet se, být sama! Z. jsem vozila v kočárku, když se narodila. Po Obilňáku. Bylo mi sedm a s kamarádkou I. jsme si hrály, že je to naše sestřička. Dokud neřvala. Když se rozeřvala, od-
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217715