VLADIMÍR BENEŠ
Druhým důvodem Kuncova nezařazení úrazů na první místo byla jeho znalost statistik, které jsem mu zpracovával. Zjistil jsem z nich, že úrazy nemají takovou váhu, jak naše doktrína závislá na sovětské předkládala. Téměř každá knížka začínala kapitolou o úrazech. Přednášky začínaly ještě v dobách, kdy jsme na ně chodili se synem, obvyklou větou: „Protože úrazů neustále přibývá ...“ My jsme však měli statistiky, podle nichž naopak úrazů ubývalo! Kunc správně začal svou učebnici po krátké zmínce o zásadách neurochirurgické techniky a anestezii kapitolami o vrozených anomáliích lbi a mozku, o hydrocefalu. To jsou onemocnění, která se stala těžištěm mé patnáctileté práce na dětské neurochirurgii v Motole. Mohu tedy z vlastní zkušenosti posoudit, kolik bych z Kuncových údajů opravil a kolik bych vynechal. Kdybych byl učitel a Kunc žák, dal bych mu dvojku, ale vzhledem k časovému odstupu je i tato část Kuncova odborné práce velmi dobrá, tedy za jedna. V kapitole o hydrocefalu je jen krátká zmínka o spojení rozšířených komor se srdcem nebo břišní dutinou. Metoda zkratu je dnes téměř suverénní. Operace je velmi jednoduchá, ale musí se opakovat, protože dítě roste, systém přestane fungovat. I když se zjistí podle tlaku na ventil, že mok už z komory do břišní dutiny neproudí, rozhoduje klinický stav dítěte. A funkční systém se neodstraňuje. První systém Pudenz Holter, pojmenovaný podle vynálezců, jsem pomáhal zavádět prof. Tošovskému na jeho klinice na Karlově. K operacím hydrocefalu jsem byl vždycky poněkud skeptický. Nyní jsem překvapen, kolik operovaných se ke mně po mnoha létech hlásí. Holčičky, které jsme operovali brzo po narození, mně ukazují fotky svých dětí. Před rokem jsem se hlásil jménem na recepci našeho rentgenologického oddělení a vedle mě se ozvala hezká mladá laborantka: „Vy jste mne operoval pro hydrocefalus. Dneska odpoledne promuji.“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217714
MOZEK NAD MOZKEM
Skepse mě opustila. Nadále mi však zůstává nejistota k operacím poruch vývoje míchy a k různým typům meningokél. Doc. Tichý, můj nástupce, mi řekl, že dnes už těch nebohých novorozenců nemají tolik jako za mne. Tenkrát to byla noční můra. Přivezli dítě i s rodičkou. Dítě mělo nad páteří rudý váček, v němž prosvítaly zbytky porušené míchy. Podle výšky výhřezu nervové tkáně byla výška ochrnutí se všemi svými následky. Znal jsem je dobře ze zkušeností s míšním poraněním a z jediné návštěvy v Jedličkově ústavu. Věděl jsem, že naše operace jen zakryje kožní defekt nad kélou, ale nemůže nic změnit na ochrnutí. Děti nebudou nikdy chodit, nebudou ovládat vyprazdňování moče a stolice. Téměř s jistotou se u nich vyvine hydrocefalus, což povede k další operaci. Mícha se srůsty upevní, ale nesleduje růst páteře a následuje další operace. Ani po ní nedojde ke zlepšení stavu. Propadal jsem pesimismu a zvolil taktiku, která dnes neobstojí. Zavolal jsem oba rodiče nebo i prarodiče, podrobně jim vylíčil perspektivu a požádal je o rozhodnutí, zda máme operovat. Tedy zakrýt defekt v kůži a tím zabránit infekci nebo máme čekat na vývoj bez operace. Otevřeně jsme říkali, že pravděpodobnost infekce se špatným koncem je vysoká. Až na výjimky rodiče operaci odmítli. To neznamená, že děti zemřely, některé měly mokové píštěle po dlouhé měsíce, odtok moku zřejmě bránil rychlému vzniku hydrocefalu. Pamatuji na dítě dvou vysokoškoláků. Děda operaci rezolutně odmítl. Dítě jsme pečlivě ošetřovali, pak jsme je s obtížemi přeložili do nemocnice Pod Petřínem. Tam si chlapečka oblíbila vrchní sestra tak, že si ho vzala domů. Uvádím ten příklad proto, že jsem tohle morální dilema uvedl v nějakém článku. Po několika létech v penzi jsem dostal obsílku na policii. Mladý policista mi oznámil, že pan X.Y. na mě podává trestní oznámení za vraždu dětí. Byl jsem v šoku. 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217714
VLADIMÍR BENEŠ
Policista se omlouval, že mě chápe, ale musí po takovém udání věc prošetřit. Od té doby jsem už žádné oznámení o výsledku šetření nedostal. Často o svém rozhodování přemýšlím. Téměř denně vidím v televizi, jak se naši zdravotníci a pracovníci sociálních ústavů starají o postižené děti. To tenkrát nebylo. Dnes si při těch častých smutných dokumentech myslím, že u nás zdravé děti ani neexistují. Kdyby psal Kunc svou učebnici dnes, určitě by kapitolu o vrozených vadách rozšířil o dětskou neurochirurgii. Ta tenkrát neexistovala. Je to jen podobor neurochirurgie, ale onemocnění dětského věku jsou natolik odlišná, že zaslouží své specialisty. Na svém oddělení v Motole jsem logicky neviděl jediný výhřez ploténky, nejčastější důvod operace u dospělých. Operoval jsem asi čtyři cévní malformace, benigní nádor mozkových plen, meningeom je u děcka vzácností. Neurochirurg dospělých neoperuje ani desetinu hydrocefalů, míšní meningokélu odešle na dětskou. Poruchy růstu lebky, kraniostenózy, už nevidí vůbec. Nedávno jsem se zeptal vnuka, kolik operují dětí. „Žádné, posíláme je do Motola,“ odpověděl. V té chvíli v roce 2014 jsem si uvědomil, že jsem po sobě zanechal užitečné dílo. Dětskou neurochirurgii. Po kapitole o vrozených vadách a hydrocefalu se Kunc pustil do neoblíbeného poranění mozku. Dnes o něm ví nejen lékaři, ale i laici tolik, že psát o něm je zbytečná ztráta času. Zranění hlavy u VIP je znovu a znovu konzultováno novináři s neurochirurgy. Předpovídat výsledek je však velmi ošidné. Rozhodující je čas. Vývoj může jít oběma směry. Zraněný se může nečekaně probudit, někdy dokonce zůstane bez defektu, jindy koma trvá týdny, měsíce i roky 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217714