„Já se přece taky nezlobím,“ rozesmála se konečně Veleráďa. „A dík, že jsi to nikomu neřekla. Moc si toho cením, fakt.“ „Jenže holky už asi něco tušej,“ poznamenala jsem. „Víš, chtěla jsem ti říct, aby sis dávala pozor, i když stejně pořád nechápu, proč je to tak tajný.“ „Je to tajný,“ odsekla Veleráďa, tašku si hodila přes rameno a loudavými kroky zamířila k zastávce autobusu.
g
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217700
Kapitola 15. „Lauro, já asi čekám dítě,“ vybafla na mě Tamara bez přípravy, sotva jsme večer zalezly do pokojíku. „Jak to?“ polkla jsem zděšeně. „Vždyť přece bereš tu… antikoncepci… Nebo ne?“ „Jaks na tohle přišla?“ zeptala se Tamara nechápavým hlasem. „No, ty pilulky… v tý tepaný krabičce tenkrát. Jak ses rozčílila, že ti slídím ve věcech. Já fakt neslídila, já hledala ty stříbrný náušnice, co vypadají jako tenisový rakety. Tys mi slíbila, že si je můžu půjčit, jenže jsi nebyla doma a…“ „Jo tak,“ vzdychla Tamara. „Takže… byly to pilulky proti dětem, nebo nebyly?“ „Nebyly. Bohužel. Já jsem, Lauro, tak strašně blbá,“ rozbrečela se. „Co budeš dělat?“ zeptala jsem se opatrně. „Já nevím. Naši mě zabijou. Máma dvakrát.“ „Nezabijou.“ „Já myslím, že zabijou.“ „Já myslím, že ne. Hele, a co Milan? Nebo ono to není jeho?“ „Je. Ale on se bojí ještě víc než já.“ „Hm. A kdy to chcete říct?“ „Já vůbec nevím.“
g
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217700
„Mám to říct za tebe?“ navrhla jsem obětavě, i když mi bylo jasné, že kdo v téhle situaci přijde mámě do rány, schytá to jako první. „Kdepak! V žádným případě. To tě nesmí, Lauro, ani napadnout!“ vyjevila se ségra. No jo, tak co s ní?
### „Pokorná a Rous! Pokorná a Rous!“ vykřikoval Ondra Suchopár na celou školní chodbu. „Tak kdy bude svatba, mládeži?“ No není vadnej? „Zařaď zpátečku, Ondro, jo?“ poradil mu Dalibor malinko výhrůžně. To na Daliborovi obdivuju. Je kliďas, ale líbit si taky nic nenechá. Vůbec se chová, jako by byl starší o víc než o ten jeden rok, který získal kvůli odkladu do první třídy. Jako Tamara. Ta měla taky odklad a teď kvůli tomu bude mít dítě někdy… (odpočítávala jsem si na prstech devět měsíců)… někdy, no asi v půlce prváku někde na učňáku. Kdyby šla do první třídy tak, jak má, tak už mohla mít první ročník pomalu za sebou. Ale vždyť je to vlastně úplně jedno. Ostuda to s tím miminem bude tak jako tak. „Tak jdeš? Za chvíli zvoní,“ otočil se na mě Dalibor. „Snad se tě ta Suchopárova poznámka nedotkla?“ dodal udiveně.
g
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217700