Tajemství run Zpráva o tom se ocitla v deníku zpovědníka Marka Velikého, pátera Einharda. Na jejím základě vznikla tzv. Píseň o Rolandovi. Nejstarší Rolandovy sochy z jižní Evropy byly oblečeny jako křesťané. Tyto sochy nalezneme především tam, kde platilo saské právo. Nejstarší socha byla v Brémách ještě dřevěná. Shořela r. 1366. R. 1404 byla socha obnovena a vytesána z vápence. V Sasku-Anhaltsku je celkem 55 Rolandů. V Haldenslebenu je jediná jezdecká socha Rolandova. Sochy Rolanda se v Německu odhalují i dnes. Funkci Rolanda může převzít i někdo jiný, tak např. v Dortmundu je socha Reinolda, v Soestu je to socha sv. Patrokla. 25* Tj. u Germánů „malstat“ (viz nahoře). V antickém Řecku to byl areopag. 26* Tak například Červený dvůr (Roter Hof) ve Vídni v VIII. okresu (Josephstadt). 27 * Odtud také přísedící byl nazýván Scephan = Schöffen, laický soudní nebo magistrátní přísedící, jakožto někdo, kdo dává průchod právu. 114. Tj. u Germánů Malstat. 115. Slovo v češtině a některých jiných slovanských jazycích příbuzné z osmanským a jihotureckým „kalpak“, známo je rovněž z tatarštiny, krymské tatarštiny a kazaštiny. 116. V použití pojmu cop za pojem kštice nejde o nic jiného, než o metaforu. Ta vede k pochopení jedné věci pojmenováním druhé. Klade tedy analogii mezi oběma věcmi nebo myšlenkami a to právě pomocí záměny slov. Svého cíle dosahuje prostřednictvím asociace, srovnání anebo podobnosti. 117. Každý daný případ je nutno analyzovat jednotlivě, protože je ohniskem mnoha různorodých sil a tendencí a výsledek je tedy komplexní. Je také nutno brát v úvahu adresáta nebo vnímatele (čtenáře), a to jak tehdejší, tak dnešní doby. Je nutno pracovat s něčím, co se dá nazvat lexikální maticí. 118. Dle von Lista WIH = posvátno, náboženství, věčnost + IN = vnitřní, tedy posvátno, svatost uvnitř, v nitru, veškerý časoprostor v jedincově jedinečném bodu, v jakési singularitě. Zajímavá je podobnost vesmírného velkého třesku a individuálního vstupu do života. Jako v astronomii nelze rozhodnout, zda rozpínání bude pokračovat do nulové hustoty (hinduistický model), nebo do velkého smrsku (oscilační model stálého návratu) anebo přechodu zakřivením do jiného časoprostoru (černé díry).
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217664
Poznámky
119. Zde je na místě poznamenat, že jakékoliv zobrazení bytí, ať již logické, numerické nebo symbolické se stále opírá o představu substance. I mystikové přecházejí od makroskopických rozměrů „jen“ k nanodimenzím. Éterické tělo stejně jako sanskrtské súkšma šaríra je pořád složeno z látky, jen vlastnosti, struktura a dimenze se mění. Prostě časoprostor je spojen s látkou a navíc s pohybem. Jestliže se nějaké bytí tomuto časoprostoru vymyká, tak prostě (v něm) není. Což nevylučuje, že jest někde jinde a jinak, jako je tomu u nekonečných řad alef0 – alefalef. 120. Šaman už dávno není nadávkou pro nějakou primitivní činnost. Je to dnes antropologický termín pro věroučné představy a nauky a praktiky komunikace s duchovním světem. Je to název pro specifickou společenskou funkci a její pracovníky zřetelně odlišené od laiků. Takový profesionál je ve věci vzdělán a vycvičen. Jeho úkolem je zprostředkovávat styk a předávat informace mezi společenstvím lidí a společenstvím duchů. Šamani vstupují do mimosmyslných a mimosmyslových časoprostorů, aby kontaktováním tamních jedinců jejich prostřednictvím ovlivnili dění ve zdejším prostředí, které je jakoby do jejich světa vloženo a nad nímž tudíž duchové vykonávají určitou správu a dohled. Slovo šaman pochází z tunguzského slova šamana, které označuje sibiřského žrece či kněze. První stopy šamanismu nacházíme ve střední době kamenné tzv. mesolitu. Šamanismus se do dnešních dob zachoval tam, kde přírodní podmínky omezovaly pohyb lidí a informací, zvláště v polárních oblastech. Teda na Sibiři u uralských, altajských a paleoasijských národů, jako u Čukčů, Burjatomongolů, Nganasanců, Evenků a Tuvinců. Mimo Asii alespoň se zbytky se potkáme v Evropě u Laponců, v Americe u Eskymáků a Indiánů. Šamanství proniklo také do některých náboženských systémů, jako například konstituuje v Japonsku šintoismus, v Tibetu bönismus. 121. Australští „aboriginálové“, tj. původní Australané, to bylo před připojením Austrálie k Velké Británii roku 1788 zhruba 400 etnických společenství. Každé z nich mluví o svých „lidech“ a jejich „zemi“, jde o etnografické oblasti zhruba týchž rozměrů, jako evropské státy. Takových etnicky definovaných území bylo zhruba 200. Uvnitř těchto území žili obyvatelé v klanových skupinách či velkorodinách. Meziklanové styky byly normální stejně tak jako meziúzemní, ale vedl se o nich přísný protokol. Dnes je největší australanskou komunitou Piťanťaťara. Ta žije kolem skály Uluru ve střední Austrálii. Druhá taková jsou Arrerntové žijící kolem Alice Springs. Třetí největší se jmenuje Nuriťja a žije mezi oběma jmenovanými. Původní obyvatelé žijí na kontinentě
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217664
Tajemství run a na přilehlých ostrovech. Nikoliv však na ostrovech v Torresově úžině. Nejstarší nalezená kostra praobyvatel je tzv. Mungoman (muž Mungo) z doby před zhruba 40 tisíci lety. Doba příchodu praobyvatel do Austrálie je předmětem vědecké diskuse, předpokládá se zhruba před 125 tisíci lety. Přestože Praaustralané musí být značně vzájemně spříznění, rozdíly sociální, kulturní a jazykové mezi nimi jsou značné. Jejich kulturu charakterizuje oslavování jejich věroučných představ a především ji tvoří rituály přechodu z jednoho životního stádia do druhého. Patří k ní vyprávění a písně. Ty je poučují o vzniku světa (stvoření), o vztazích mezi lidstvem a přírodou a jsou zdrojem jejich kmenového zákonodárství. Výrazem kultury je také iniciace prováděná po tisíciletí stejně. Připojením Austrálie do britského společenství národů se praaustralané stali nejstaršími přežívajícími obyvateli světa, byli tu před Egypťany, před Řeky, ale přistěhovalci je považovali za primitivy. 122. Třeba si povšimnout, že von List upravuje monoteistická náboženství, jmenovitě křesťanství ke svému obrazu. Nelze směšovat slušnost, mravnost, zdrženlivost, ba ani sebezapírání s askezí. Stačí citovat přímo z NZ, aby bylo jasno, že tomu je v případě křesťanství jinak. „Proto nechte lhaní a každý mluvte se svým bližním pravdu. Patříme přece k sobě všichni jako údy. Slunce ať nezapadá nad vaším hněvem. Když někdo kradl, teď už krást nesmí. Ať raději pracuje vlastníma rukama, aby mohl konat dobro a pomáhat těm, kdo trpí nouzí. Daleko ať je od vás každá zahořklost, prchlivost, hněv, hádání, nactiutrhání a všechny druhy špatnosti. Spíše buďte k sobě navzájem dobří, milosrdní a jeden druhému odpouštějte.“ (Ef 4,25–42). „Pokud jde o smilstvo a nečistotu vůbec nebo chamtivost, ani jejich jména ať se u vás nevyslovují. Stejně tak pokud jde o nestydatost, nevázané řeči nebo neslušné vtipy – to sem přece nepatří.“ (Tamtéž, 5,3–5). „Neopíjejte se vínem, vede to jen k výstřednostem.“ (Tamtéž 5, 18). „Tak také muž má mít svou ženu rád jako vlastní tělo.“ (Tamtéž, 5, 28). To jsou slova apoštola Pavla, nikde nevidím žádný požadavek po sebetrýznění. 123. Není třeba říkat pudům přírodní zákony. Přírodní zákon je přetížený termín. 124. Je nutno poznamenat, že Weib, žena, je v němčině středního rodu. Ještě pitoresknější je německý výraz das Frauenzimmer, který se objevil počátkem XV. století a nalezneme jej i v Luterově Bibli (např. E 2,3; Kraličtí překládají „dům ženský“). Zpočátku se používalo pro ženský kolektiv, obývající příslušnou část domu, ale od XVI. století se začal používat i pro jednotlivce. Německý lexikograf Gottsched r. 1758
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217664