„BUCH, BUCH, BUCH…“ Ano, Richard Waite patřil k těm několika málo jedincům, s kterými se nebavil nikdo. Popravdě jsme se ho báli. Zmlátit ho nemělo smysl, to by nikomu neudělalo dobře. Každý jen toužil být od něho co nejdál, aby ho nemusel vidět, aby se nemusel koukat na ty jeho odulé pysky, na tu velkou ochablou tlamu a výraz přejeté žáby. Richard Waite se nedal porazit: dalo se mu jen vyhnout. A tak jsme jen čekali a čekali, zatímco Gredisová dál rozebírala anglickou a americkou kulturu. My čekali, Richard Waite si ho mastil. Pěstí narážel do spodní části lavice, holky po sobě vrhaly pohledy a kluci přemýšleli: Proč ten čurák musí být zrovna v naší třídě? Vždyť všechno pokazí. Stačí jeden takový debil, a Gredisová si stáhne sukni dolů a bude po srandě. „BUCH, BUCH, BUCH…“ Najednou Richard ztichl. Nehýbal se. Byl hotový. Kradmo jsme si ho prohlíželi. Vypadal pořád stejně. Vystříkal se do klína, nebo měl sperma na ruce? Ozvalo se zvonění. Hodina angličtiny byla u konce.
CHARLES BUKOWSKI [jelito]
Takhle to probíhalo zhruba pokaždé. Richard Waite do toho bušil pod lavicí a my poslouchali výklad slečny Gredisové, která seděla na přední lavici s nohama přes sebe. My kluci jsme se s tím smířili. Po nějaké době nám to dokonce připadalo zábavné. Holky se s tím smířily taky, i když se jim to nelíbilo, hlavně Lilly Fischmanové, která takřka upadla v zapomnění. Richard Waite nebyl jediný, s kým jsem měl ve třídě problém, kromě něj mi vadil ještě Harry Walden. Harry Walden se totiž líbil holkám. Měl dlouhé zlaté kadeře a chodil zvláštně, tak nějak fajnově vyoblíkaný. Vypadal jako švihák z osmnáctého století, nosil oblečení prapodivných barev, všelijaké tmavě zelené, tmavě modré, prostě nevím, kde na ty hadry jeho rodiče chodili. Každou hodinu tiše seděl a pozorně naslouchal. Dělal, jako by všemu rozuměl. Holky vzdychaly, že je génius. Podle mě to byl naprostý trotl. Nechápal jsem ale, proč se mu nepodívají
100
Bukowski_Jelito_vnitrek.indd 100
12.5.2016, 9:17:44 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217660
CHARLES BUKOWSKI [jelito]
na zoubek třídní grázlové. Štvalo mě to. Jak to, že mu všechno tak snadno prochází? Jednoho dne jsem na něho narazil na chodbě. Zastavil jsem ho. „Abys věděl, pro mě jseš úplnej sráč,“ řekl jsem mu. „Co na tobě všichni vidí?“ Walden se zadíval někam doprava, a když jsem se tím směrem otočil, proklouzl kolem mě, jako bych zrovna vylezl z kanálu, a o chvíli později už byl ve třídě a seděl ve své lavici. A tak to bylo skoro den co den: Gredisová nám odhalovala svoje taje, Richard se po ní mohl utlouct pod lavicí, Walden tam seděl, nic neříkal a tvářil se jako génius. Sralo mě to. Kluků ve třídě jsem se vyptával: „Hele, vy si jako myslíte, že Harry Walden je geniální? Jen tam sedí v těch svých fajnových hadrech a nic neříká. Co tím chce jako dokázat? To by uměl každej z nás.“ Nikdo mi na to nic neřekl. Nechápal jsem, proč jsou z něho všichni tak posraní. A brzo bylo hůř. Začalo se proslýchat, že Harry Walden po večerech chodívá za Gredisovou, že je to její oblíbený žák a že se stal jejím milencem. Bylo to k zblití. Živě jsem viděl, jak si svlíká to svoje fajnové zelené a modré oblečení, skládá ho přes židli, nakonec si sundává oranžové saténové spoďáry a vklouzává pod peřinu, kde pokládá hlavinku na rameno slečny Gredisová, která ho víská ve zlatavých kadeřích a poté i jinde. Šuškaly si o tom holky a ty vždycky věděly, co se kde šustne. A i když Gredisovou neměly zrovna v lásce, tenhle vztah schvalovaly, připadal jim pochopitelný, protože Harry Walden je přece tak citlivej a geniální kluk, a tudíž mu patří veškeré sympatie. Znova jsem si na něho počkal na chodbě. „Nakopu ti prdel, kreténe, já ti to nežeru!“ Harry Walden se na mě podíval. Pak se zahleděl někam za moje rameno a zeptal se: „Co se to tam děje?“ Ohlédl jsem se. Když jsem se otočil zpátky, byl pryč. Seděl ve třídě, v bezpečí, obklopený děvčaty zamilovanými do génia. Historek o tom, jak Harry Walden po večerech dochází za Gredisovou, pořád přibývalo a párkrát dokonce chyběl ve škole. To byly ty nejlepší dny, protože mě prudilo akorát to bušení a nemusel
101
Bukowski_Jelito_vnitrek.indd 101
12.5.2016, 9:17:44 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217660
jsem řešit Waldenovy zlaté kadeře a to, jak ho zbožňují holčičky v sukýnkách, svetřících a naškrobených károvaných šatičkách. Když se neukázal, holčičky si šeptaly: „Když on je tak citlivej…“ Zrzek Kirkpatrick to zpravidla okomentoval: „Vona ho jednou umrdá k smrti.“
CHARLES BUKOWSKI [jelito]
Jednou odpoledne jsem vešel do třídy a Waldenova židle byla prázdná. Usoudil jsem, že zas prošukal celou noc. Vtom se od lavice k lavici nesla ta novina. Já se vždycky všecko dozvěděl jako poslední. Nakonec ta zpráva dorazila i ke mně. Harry Walden spáchal sebevraždu. Včera v noci. Gredisová to ještě nevěděla. Podíval jsem se na jeho židli. Už ho tam nikdy neuvidím. Šatník mnoha barev v hajzlu. Gredisová dokončila docházku. Přistoupila k přední lavici a posadila se na ni, hodila nohu přes nohu. Její hedvábné punčochy měly světlejší odstín než normálně. Sukni měla abnormálně vysoko. „Americká kultura,“ spustila, „má před sebou velikou budoucnost. Anglický jazyk, v současné době tak omezený a přísně strukturovaný, bude obrozen a vylepšen. Naši spisovatelé budou psát, jak tomu ráda říkám, američtinou…“ Její punčochy byly téměř barvy kůže. Až to vypadalo, jako by je na sobě neměla vůbec, jako by se nám tam vystavovala nahá, ale protože nahá nebyla, protože to bylo jenom zdání, tím to bylo ještě lepší. „Stále více budeme objevovat naše vlastní pravdy a náš vlastní způsob vyjadřování. A tento nový hlas nebude zatížený dávnou historií, někdejšími zvyklostmi, všemi těmi vyčpělými a dávno překonanými sny…“ „Buch, buch, buch…“
102
Bukowski_Jelito_vnitrek.indd 102
12.5.2016, 9:17:44 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217660