o jejich významu. Různými způsoby nás zaplétají do dramatického napětí předváděného na pódiu a nutí nás jako zaujaté svědky zaujímat k tomuto napětí různé postoje. Vyvolávají touhu po činu, narušení a změně. Vyvolávají v nás existenciální nepokoj tím, že nás nutí k sebereflexi skrze pochybnosti. To ostatně neplatí pouze pro vaňkovské hry, ale pro všechna Havlova dramata. Vaňkovými slovy fungují jako „katalyzátor“, jenž otevírá „určité náhledy na svět“, ve kterém žijeme. Jeho dramata jako celek představují „záblesk, v jehož světle lze spatřit širší krajinu našeho života“. Tím, že jsme postavili do kontrastu eseje a dramata a hlouběji se zabývali Havlovými názory na smysl divadla, můžeme nyní lépe pochopit, proč je, konceptuálně vzato, drama Havlovým primárním žánrem. Divadelní představení vytváří smysl způsobem, kterým ho esej už z principu vytvářet nemůže. Dramata na nás a skrze nás působí tak, jak eseje nikdy nemohou, podobně jako hudba na nás působí jiným způsobem než slova. A právě hudební metaforu použil Václav Havel v knize Dálkový výslech, aby popsal své pojetí estetiky dramatu. Konkrétně jde o srovnání formálního uspořádání jeho dramat a struktury hudební skladby: [...] v mých hrách těžko naleznete nějakou jemnou přízi atmosfér, nálad, oparů nebo nějakou bohatou škálu nuancovaných psychologických situací či průhledů do tajemně složitých hnutí lidské duše; nenaleznete v nich ani umné skrývání jejich vnitřní stavby, toho, „jak jsou udělány“, a tím méně se vám mohou jevit jako plynulý, spontánní, přirozenému běhu života odpovídající pás dějů. Jsem autor konstruktér, přiznávám se ke konstrukci hry, záměrně ji zpřehledňuji, zdůrazňuji, odkrývám, mnohdy jí přímo dávám geometricky přímočaré a pravidelné obrysy – to všechno v naději, že to nebude chápáno jako neobratnost či samoúčelná schválnost, ale že v tom bude cítěn i určitý smysl. Jak jsem už v jiné souvislosti řekl, nemám hudební sluch a věru nejsem žádný velký znalec hudby. Přesto si myslím, že právě zesíleným důrazem na kompozici vstupuje 102
Danaher_Cist_Vaclava_Havla_vnitrek.indd 102
16.5.2016, 16:21:55 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217658
do mých her cosi hudebního nebo hudebnímu myšlení blízkého. (Havel 1990: 166)
Forma tedy představuje klíč k celému Havlovu projektu, v němž jsou dramata konceptuálně primární kvůli vztahu formy a obsahu, jenž v podobě divadelní hry reprezentuje zvláštní druh smysluplnosti, který je pro tento projekt ústřední, jak v jeho literární, tak v jeho politické podobě. Divadelní hry tak zajišťují formální a koncepční kostru, která je nejvhodnější pro přenos Havlova poselství. Nejedná se tedy o jeden žánr mezi mnohými, nad kterým se můžeme pozastavit (a nebo také ne) při probírání Havlova intelektuálního vývoje. Jde spíše o žánr, který ztělesňuje to, co je pro tento vývoj nejzásadnější. Jinými slovy, skutečnost, že tleskáme na konci představení i v jeho průběhu, představuje relevantní fakt pro význam tohoto setkání. Havel nás sice zatahuje do představení tím, že nás baví, ale zároveň nás vplétá do smyslu hry jako existenciálního zážitku, který má za cíl naši hlubokou proměnu. Podle Havla by obecenstvo mělo být na jednu stranu potěšeno divadelním představením, ale na druhou stranu by jím mělo být zneklidněno a rozrušeno (Havel: dopis 71).10 Navzdory klíčové roli, již zaujímá divadelní představení v rámci celého Havlova díla, se odvážíme tvrdit, že většina anglickojazyčných Havlových interpretů, kteří pocházejí převážně z oblasti společenských věd, nikoli věd humanitních, upřednostňují Havlovy eseje před jeho dramaty. Racionální argumentace a výroková logika, které jsou příznačné pro esejistický mód, jsou upřednostňovány před experimentálním „plynutím“ smyslu, který spojujeme s divadelním představením. Naše konvenční očekávání nejsmysluplnější 10
O Havlově stylu zásadním způsobem vypovídá skutečnost, že moji dva studenti, kteří viděli Vyrozumění, nebyli připraveni ho pochopit, a Havlova „zvláštnost“ jim tak zůstala nepřístupná. 103
Danaher_Cist_Vaclava_Havla_vnitrek.indd 103
16.5.2016, 16:21:55 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217658
formy diskursu má tak za následek neporozumění Havlovu projektu a zároveň znemožňuje docenění Havla jako politika. Nyní se můžeme opět vrátit k výroku jednoho z mých studentů, který vyzdvihl výkladovou „objektivitu“ esejů a stěžoval si na zdánlivě nevážnou „subjektivitu“ dramat. Přístup tohoto studenta odráží tendenci akademiků upřednostňovat eseje před dramatem. Nálepky „objektivní“ a „subjektivní“ nicméně neodrážejí realitu a v následujícím oddílu se pokusím navrhnout odlišný přístup k chápání kontrastu esejů a dramat, který zároveň rozšíří náš pohled na smysl života a jeho smysluplnost tím, že se zaměříme na konceptuální opozici, která prochází skrze celé Havlovo dílo, a funguje tak podobně jako princip mozaiky, jímž jsme se zabývali v první kapitole a který představuje klíčový koncept jeho myšlení. Vysvětlování a chápání Abychom pochopili divadelní představení jako žánr, který je ústřední pro Havlův projekt, musíme přehodnotit konvenční myšlení o smysluplnosti. Chápání Havlových esejů jako explicacions du texte pro jeho dramata znamená přijmout myšlenku, že eseje a dramata představují dva kontrastní módy diskursu, resp. způsobu sdělování významu. Jsem toho názoru, že můžeme kontrast eseje a dramatu chápat jako příklad širšího typu konceptuální opozice, který Havel ve svém díle explicitně či implicitně zmiňuje. Dualita vysvětlování a chápání představuje dva odlišné způsoby myšlení, dva rozdílné úhly pohledu na smysl a pravdu, a dva kontrastní způsoby, kterými chápeme sami sebe a náš vztah ke světu kolem nás. Sám Havel tuto dualitu mezi vysvětlováním a chápáním nijak teoreticky nerozebíral, ale tyto protiklady přesto stojí za řadou jeho myšlenkových postupů. Podobně jako princip mozaiky můžeme tuto opozici vnímat jako konceptuální nástroj, skrze nějž chápeme svět, v němž žijeme. Jedná se o nástroj, který můžeme použít, abychom četli svět a zároveň sebe samotné. 104
Danaher_Cist_Vaclava_Havla_vnitrek.indd 104
16.5.2016, 16:21:55 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217658