gramu – stačilo jenom počkat a postavičky, které jste znali, se časem objevily. „Otevřený dům“ má pochopitelně svoje rizika. Koncem roku 1964 vešla jednoho dne nějaká třicetiletá žena, kterou jsem už asi několikrát předtím viděl, přešla ke čtyřem čtvercovým Marilyn, opřeným jedna na druhé o zeď, vytáhla pistoli a všechny obrazy prostřelila. Podívala se na mě, usmála se, nastoupila do nákladního výtahu a odjela. Nebyl jsem ani vyděšený; připadalo mi, že se dívám na film. „Kdo to byl?“ zeptal jsem se Billyho a on mi řekl její jméno. S Ondinem jsme obrazy prohlédli a zjistili jsme, že střela prošla dvěma modrými a jednou oranžovou Marilyn. „Ale co dělá? Pracuje někde?“ ptám se. Ondine a Billy společně odpověděli: „O ničem takovém nevíme…“ Billyho přátelé mě rozčilovali. Nedalo se jim důvěřovat tak jako jemu. Nevznikal s tím ovšem žádný problém, protože oni ani nečekali, že jim někdo důvěřovat bude, věděli, že jsou směšní. Ale existovaly různé stupně nedůvěryhodnosti. Někteří z nich člověku rovnou prošacovali kapsy a ukradli mu všechno, co měl. Někteří ukradli jenom polovinu. Někteří napsali nekrytý šek nebo se mi pokoušeli prodat vadný elektrický psací stroj. („Potřebuje jenom novou šňůru, čestné slovo.“) Někteří z nich kradli jenom ve velkých obchodních řetězcích. Existovala spousta rozličných kódů, které jsem nikdy nedokázal rozluštit, a čas od času jsem se nechal obalamutit a myslel jsem si: „Tentokrát to myslí vážně, opravdu přijdou zpátky a vrátí mi drobné.“ I když třeba neměli v úmyslu krást, věci se stejně ztrácely a oni to vysvětlovali: „My nekrademe, my přemisťujeme.“ A byla to pravda – brali mi věci a na jejich místě jsem nacházel věci jiných
103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217656
lidí. Jako kdyby si mysleli, že žijí v domě o čtyřech stovkách pokojů – nerozlišovali všechny byty, ve kterých se tak různě vyskytovali, jako samostatné jednotky. Dokonce i Billy se choval podobně – všichni byli neustále sjetí. Nebrali věci, aby je vyměnili za peníze nebo něco; oni mi jednoduše sebrali sako a nechali je u někoho v domě, vzali jeho zlatý zapalovač a nechali mi ho na kanapi ve Factory – prostě jen tak přemisťovali předměty po městě. Když jsem se prvně seznámil s mužem přezdívaným Shnilák Rita, byl ještě zaměstnaný v nějaké továrně, která vyráběla látky – samet či co –, a přicházel s metry různých látek a jindy se vzorky jiné látky. To bylo předtím, než začal krást auta, pravděpodobně v období, kdy vypisoval nekryté šeky. V těch dobách chodili společně s Binghamtonským Křepelkou. Rita měl asi sto osmdesát a vypadal jako někdo z univerzity nebo duchem nepřítomný opravář počítačů – velmi ostře řezané rysy, jako z knížky komiksů. A Křepelka byl fešák s mohutnými svaly; vypadal jako z časopisu pro kulturisty. Billy nebydlel celou dobu ve Factory; čas od času přebýval v bytě Henryho Geldzahlera nahoře nad West 80th Street, kde hlídal, když Henry odjel z města. Lidi pošetile Billymu důvěřovali až příliš – když si vezmete, s jakými existencemi se stýkal (ze všech lidí v New Yorku byli jeho kamarádi přesně ta sorta, před nimiž jste potřebovali svůj majetek chránit). Henry Billymu důvěřoval stejně jako ostatní včetně mě; bylo v něm cosi, co ve vás vyvolávalo pocit, že to má „pod kontrolou“. Když Billy hlídal v Henryho bytě, trávili tam Rita a Křepelka a Ondine hodně času. Jedno léto se Henry vrátil z víkendu v Provincetownu, vešel dovnitř a uviděl „velkou tlustou nahatou ženskou“, jak si na jeho mramorovém stolku vráží injekční jehlu do
104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217656
zadku. (Bylo léto a kamenná deska byl nejchladnější povrch, na kterém se dalo ležet.) Tak se seznámil s Vévodkyní. „V tu chvíli,“ vyprávěl mi po letech Henry, „mě napadlo, že jsem se úplně zbláznil, když si nechávám něco takového líbit. Přemýšlel jsem o morálce a pak mě napadlo: ‚Bože. Přece chci dál pracovat a psát články a přednášet právě proto, abych takhle neskončil.‘ “ (Každé ráno vstával jako obvykle a chodil do zaměstnání v Metropolitním muzeu, a když se večer vrátil, jeho záznamová služba mu hlásila: „Volal Primátor“ nebo „Vévodkyně zavolá znovu“ – svým společenským životem dělal na operátorky velký dojem.) Když Billy hlídal Henryho byt, kroužil po místnostech s cigaretovou špičkou mezi palcem a prsteníkem (vypadal, jako když hraje na flétnu) a dohlížel, aby se nic neztratilo, zvlášť ten malý olej Hershey Bar od Ala Hansena šedesát krát metr dvacet v kuchyni – ten měli amfetamiňáci ze všeho nejradši. V obývacím pokoji byl velká Chamberlainova skulptura nabouraného auta připevněná ke zdi a mohutný černý ušák, kde Henry kouřil doutníky. Vévodkyně přicházela do Factory a hlásila věci jako: „Týden u Henryho Geldzahlera bydlela Záškolačka Debbie, protože se ji Španělák Eddie pokouší zabít.“ Nikdy jsem nepochopil, jak Henry může těmhle existencím svěřit byt. Nikdy bych tak daleko neza-šel – ve Factory jsem nebydlel – nechtěl jsem přijít domů a nacházet tam podobné šílenosti. Henry si zařídil jednu z prvních loftových ložnic, dokonce i s vlastními schody. Byla v polovině mezi podlahou a stropem ve výšce čtyři metry dvacet. Jednou večer přišel domů, odsunul velké dveře do ložnice a ve své posteli našel Billyho, Ondina a Stříbrného George obalené v sametu (na sametu neuvěřitelně ujížděli).
105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217656