se vyvíjejí, přetvářejí, ovšem málokdy stejným směrem, právě v tom je ve vztahu dvou lidí potíž; člověk zapomene, co na tom druhém měl rád, to, co ho předtím tak okouzlovalo, mu jde na nervy, má nové nápady, zjišťuje chutě, které předtím neznal, nevyvíjejí se už spolu za stejným cílem. Naše cesty se postupně od sebe odchylují a neúprosně vzdalují. Člověk si říká: co mi na něm mohlo připadat tak zajímavé? Jak dlouho může taková láska trvat?“ „Někteří lidé se mají rádi a žijí spolu celý život.“ „Jednoho dne jsem si uvědomila, že muži vynalezli manželství, aby dostali ženy do područí, a vymysleli si monogamní lásku, aby se zbavili konkurence. Taková koncepce je překonaná, je to dědictví staletého poručníkování, dneska tohle ženy nemají zapotřebí.“ Po rozvodu Helen zažila jen různé nezajímavé vztahy. Žádný dlouho nevydržel. Helen dávala přednost své práci. Měl jsem dojem, že mi tu odříkává cosi mnohokrát opakovaného, písničku blazeované dívky, která si užila svoje a teď se obrnila proti ranám osudu. Kvůli nucenému úsměvu, pohledu neklidného ptáčete a sklenici, kterou nikdy neodkládala, naléhavosti, s jakou tvrdila, že láska může být jedině pomíjivá a že není k ničemu bědovat nad její prchavostí, jako by o tom chtěla přesvědčit samu sebe, jsem po ní toužil ještě víc. *** Čekali jsme na nástupišti Eustonského nádraží na odjezd vlaku do Birminghamu. Helen trvala na tom, že mě doprovodí, tvrdila, že loučení na nádražním peroně jí připadá romantické. Nehodlal jsem jí protiřečit onoho posmutnělého nedělního večera, kdy jsme se měli rozejít, kdy jsme se měli vydat každý dál svým životem, tak odlišným, aniž jsme věděli, kdy se zase uvidíme. Nechtěl jsem vznést tuto otázku během zpáteční cesty z Brightonu a dovedu si představit, že jí to muselo vrtat hlavou. Návrat nám trval skoro čtyři hodiny, zdálo se, jako by tam strávili víkend všichni Londýňané. Helen řídila svůj terénní vůz v nekonečné šňůře aut šinoucích se 107
GENASI_NEZMAR_296.indd 107
17.5.2016 11:22:57
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217649
krokem. Nerozčilovala se. Mluvila o své práci, o přátelství se Susan, k níž chovala naprostou důvěru, a o množství jejich plánů. Kdykoli jí mohli zavolat a ona by se rozjela do Asie nebo Afriky. Navzdory mému naléhání mi o tom nechtěla říct nic bližšího, jen uvedla, že jeden z těch projektů jí vynese celosvětového sólokapra. „Ne že bych ti nevěřila, ale mluvit o tom předčasně přináší smůlu.“ Tlampač ohlásil vlak ve 22.23 do Oxfordu a Birminghamu, odjezd z nástupiště číslo 5. Dav čekající před tabulí s odjezdy vlaků se zavlnil. Helen se na mě významně usmála, vytáhla navštívenku z hloubi svého jasně červeného koženého vaku vážícího tunu, který tak často vratce držela na kolenou, když se v něm přehrabovala a něco hledala. „Tady máš telefon na produkci. Máš tu i moje číslo domů a můj mobil. Nikomu ho nedávej.“ „Neboj se, já nikoho neznám.“ „A co ty? Jak se s tebou můžu spojit?“ „Se mnou? Musíš volat do vojenské nemocnice.“ „To není moc praktické, Tome. Budeš potřebovat mobil.“ „Vždyť dobře víš, že mi nikdo nevolá.“ Došli jsme na páté nástupiště, já jsem si označil jízdenku. Stáli jsme proti sobě, v rozpacích, nevěděli jsme, co říct. Slyšel jsem měkký zvuk, jak jí spadla kabela na zem a ona se mi vrhla kolem krku, já ji objal kolem pasu a políbili jsme se. Byl to vášnivý a nezvykle dlouhý polibek, hlavně v téhle zemi, kde se lidé líbají tak, aby to měli co nejrychleji za sebou. Po minutě nebo dvou jsme slyšeli posměšné poznámky. Studenti vracející se do Oxfordu si z nás dělali legraci. Rychle jsme na ně zapomněli, na ně a na všechno ostatní kolem. Proudící davy se nám vyhýbaly, Země se točila a my se nechali tím točením unášet. Helen mírně ucouvla a slyšel jsem, jak šeptá: „Tvůj vlak. Rozjíždí se.“ „To je fakt.“ „Bude vadit, když s ním nepojedeš, ne?“ „To je mi fuk.“ 108
GENASI_NEZMAR_296.indd 108
17.5.2016 11:22:57
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217649
Znovu jsem se rty přisál k jejím ústům, cítil jsem její bušící srdce, nebo to možná bylo to moje. Zvuk vlaku se nakonec vytratil do dálky. Tak jsme si dopřáli ještě jednu noc milování. *** Praví milenci jsou jako zloději, když najdou klíč k trezoru, berou vše, co v něm je, a utratí to bez počítání, nic si nedají stranou na dny, kdy budou mít o lásku nouzi. Bez uzardění berou všechno a hned a přestanou, teprve když už by zemřeli vyčerpáním. V pondělí ráno jsem se sprchoval ledovou vodou a pomalu si třel záda s pomyšlením, že jsem určitě ten nejšťastnější voják na světě. Cítil jsem se jako smějící se člověk ve stavu beztíže. Normálně bych si měl dělat starosti a být nesvůj, dělat si obavy o budoucnost, protože jsem se právě jakožto důstojník dopustil dezerce. Avšak místo abych se bál pohany a ztráty cti, místo abych se děsil pravděpodobného postihu, cítil jsem se lehký a uvolněný. Kdyby mi někdo řekl, že i já jednou budu opovrhovat předpisy a vážně se prohřeším proti disciplíně, pokrčil bych nad takovým nesmyslem rameny. Ještě předešlého večera bych přísahal na bibli, že já bych byl ten poslední, kdo by neoprávněně opustil svůj post, a spíš bych se zatratil, než abych nedodržel svou přísahu... Jenže teď mi takový výhled už žádný strach nenaháněl, ba co hůř, nelitoval jsem ani na vteřinu, že jsem chybil, a neváhal bych s tím začít znovu, nechal bych se degradovat a zastřelit pro výstrahu, kdyby mi to mohlo vysloužit jediný zamilovaný pohled téhle ženy. Před čtrnácti lety jsem vstoupil do armády jako mnich; jako voják jsem neochvějně a profesionálně přijímal všechno s vědomím, že sloužím ideálu, který je větší a důležitější než já sám, a najednou za jedinou noc jsem se změnil tak, že jsem bych ochoten vzdát se bez okolků hodnosti i vyznamenání pro jediné její slovo nebo jediný úsměv, který by mi věnovala. Najednou se skleněné dveře sprchového koutu otevřely a objevila se v nich Helen a rozzlobeně na mě zírala. Zastavil jsem vodu, 109
GENASI_NEZMAR_296.indd 109
17.5.2016 11:22:58
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217649