„Přátelé, blíží se šestá, zavírací hodina hřbitovní. Je čas vyrazit,“ zavelel Evžen a skupina se poslušně hotovila k odchodu. Stačilo přejít přes ulici a byli v parčíku. Na místě naštěstí ni kdo nebyl, lavičky byly prázdné a byla tu dostatečná tma, takže případný pozorovatel z oken sousedních domů nemohl rozeznat, co se vlastně odehrává. Zatímco se ostatní rozhlíželi po okolí, Šimon v úboru Mikuláše zašel do křoví a otevřel poklop. „Taky mě to mohlo napadnout,“ zabrblal skrz hustý plnovous. „Nemáme baterku.“ „Omyl, máme,“ ozval se Vojta a vytahoval z čertovského pytle svou nedávno nabytou chloubu, celý šťastný, že ji konečně uplatní. „Já mám taky jednu,“ přidala se Klára a vytahovala zpod andělského roucha starou těžkou svítilnu. O světlo bylo po staráno. Jeden po druhém zalezli Hrobaříci do otvoru a v tu chvíli jako by se po nich slehla zem. Okamžik nato už byli v hrobce u Záhrobských pár metrů za hřbitovní zdí. Jediná Alžběta tu byla poprvé v životě, ale i Kláře s Vojtou tlouklo srdce vzrušeně, protože si vybavovali, jak tudy byli před měsícem vedeni, aniž věděli, kde jsou a kam jdou. V hrobce Evžen rozsvítil starou petrolejku a všichni se po sadili na dvě lavice, které tu stály proti sobě u stolu. „Přátelé,“ promluvil Evžen, když se všichni usadili, a rozložil na stole mapku hřbitova. „Nemáme moc času, ale lepší něco než nic. Budeme se snažit obejít co nejvíc částí hřbitova, kde se vyskytuje číslo pět. Bylo by lepší příliš se nevzdalovat od základního tábora tady v ‚záhrobí‘, a protože je tma, navrhuju chodit jenom po hlavních cestách. Naplánoval jsem trasu tak, že nejdřív půjdeme dolů na třetí hřbitov, kolem oddělení pět, a pak přejdeme na hřbitov číslo dvě, oddělení pět, kde jsme se sešli na Dušičky. Potom zabočíme doprava na pátý hřbitov, kde 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217646
na pátém oddělení Vojta s Klárou hrabali listí. Na konci znova zatočíme doprava kolem Erbena a Tyrše, projdeme na hřbitov číslo čtyři a přes oddělení pět se vrátíme sem. Odhaduju, že nám jedna obchůzka bude trvat tak půl hodiny. Teď máme šest hodin deset minut, takže pokud nic nezpozorujeme, stihneme okruh zopakovat klidně čtyřikrát. Pak zase zmizíme stejnou cestou, kterou jsme přišli. Jsou všichni pro?“ Všichni souhlasili. Evžen zhasil petrolejku. „Ještě něco,“ oslovil Hrobaříky nakonec, „vypněte si v telefonu zvuk, ať nás neprozradí zvonění.“ Za svitu Vojtovy baterky Evžen otevřel zadní vrátka hrobky a pětice se ocitla na kraji třetího hřbitova. Páté oddělení ve tvaru obdélníka leželo přímo před nimi. Šeptem se dohodli, že se rozdělí na dvě skupiny: každá půjde podél jedné strany a dole pod oddělením se opět sejdou. Vlevo se vydá Evžen s Alžbětou, zatímco Šimon, Vojta a Klára půjdou po pravé straně. Na starou část hřbitova dopadalo poměrně dost světla z blízké ulice i z okolních domů, takže Hrobaříci dobře viděli na cestu. V mléčném šeru byly Alžběta s Klárou v andělských převlecích téměř k nerozeznání od kamenných soch na náhrobcích. Hrobaříci postupovali pomalu vpřed. Hřbitovem se nesl hukot dopravy ze silnice za zdí. Jinak nebylo slyšet vůbec nic. Tu a tam se na hrobě mihotala svíčka, i když jich bylo mnohem míň než o Dušičkách. Byly jako hvězdičky – když už ve městě nejsou vidět ty na obloze, mají aspoň své odrazy dole na zemi. Když se pětice zase sešla, postupovali chvíli všichni společně, než se přiblížili ke druhému hřbitovu. Tam se opět rozdělili na stejné skupiny a pokračovali po stranách obdélníka. Tady bylo mnohem méně náhrobků i stromů, tak na sebe přes oddělení viděli. Jiný pohyb však nikde nezaznamenali. Klára si povzdechla 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217646
při představě, že tohle bude dnes večer muset absolvovat ještě třikrát. Pod pátým oddělením druhého hřbitova se znovu všichni sešli. U obvodové zdi hřbitova společně odbočili doprava a pokračovali podle plánu směrem k trojúhelníkovému hřbitovu číslo pět. Když stanuli na jeho spodním okraji, dohlédli skoro až na konec, protože hřbitov byl z větší části vymýcený a hroby zrušené. Však tu paseku Vojta i Klára dobře znali. Jen sem tam k obloze čněl strom, tu i onde spínal k nebi ruce anděl. I křížů bylo poskrovnu. Mikulášova družina postupovala po obvodu oddělení, kde bylo přece jen víc náhrobků a v případě potřeby bylo kam se schovat. Ale zdálo se, že toho ani nebude zapotřebí, protože na hřbitově bylo pusto a prázdno. Hrobaříci minuli oddělení dvě, pak čtyři a posléze sedm. Vidět nebylo skoro nic a nedoléhal sem už ani ruch z ulice. Z původně napínavé výpravy se stávala nuda. Bdělost polevila a nastražené smysly otupěly. Najednou se Evžen zastavil a rukou zadržel i ostatní. V přítmí jim posunky naznačil, že mají být úplně zticha, a rukou ukázal směr. Všichni na tu stranu upřeli pohledy a zbystřili sluch. Zdálky k nim doléhal zvuk, jako kdyby někdo s něčím lomcoval. Občas taky zazněl smích a hlasy. Evžen znovu ukázal k úseku hřbitova, kde stály náhrobky hustě vedle sebe. Ukázal ostatním, že mají v tichosti postupovat směrem, odkud zvuky přicházejí. Všech pět Hrobaříků našlapovalo neslyšně jako kočky. V hrbolatém terénu hřbitova to dalo docela zabrat a taky bylo třeba dávat pozor, aby v kostýmech neškobrtli, nezapletla se jim noha do břečťanu nebo aby nezakopli o náhrobní desku. Vojta s Evženem navíc museli dbát na to, aby jim nechřestily řetězy v pytlích. Mikulášská hlídka se zastavila na místě, odkud bylo konečně vidět, co se děje. Hrobaříci napočítali čtyři lidské postavy. Jeden 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217646