Život pod sklem 99
hořet, dokud palivo nedojde, a pak začne rychlý, téměř svislý sestup. Studený vzduch při pádu uhasí plamen a brzy jedinou připomínkou našeho znamení bude jen několik ohořelých kousků dřeva. Bílý lampión vystoupal k indigovému nebi a vzplál zářivým chemickým plamenem. Takhle vysoko na obloze vypadal jako jantarové oko. „Jsem ráda, že jedeme domů,“ řekla Linh tiše. Zaklesla jsem se do ní a vnímala její blízkost. Linh a já jsme opouštěly pohoří Trườ ng Sơ n, a až se sem příště vypravím, už nebudu utíkat před nešťastnou láskou, ale budu pátrat po něčem krásném a zvláštním. Stály jsme ve tmě a pozorovaly červené světlušky míhající se mezi stromy. V chladném vzduchu byl cítit zítřejší ranní déšť, v našem nákladu spalo dračí mládě a my se vracely domů.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217642
Paolo CHIKIaMCo
V
zpomínka na hlasy, zvučné a uctivé: Těm, kdo se zjeví nedotčeni… Vzdáváme hold – hmmm… Vzdáváme úctu – hmmm… Nechť naše slova nevzbudí nelibost. Ve strážcích světa.
*** Duben 1762 „Přicházím s darem!“ Hlas odkudsi z venku se prodral skalní strží, jediným vchodem do jeskyně, která Domingu Malongovi sloužila jako dílna i jako úkryt. „Tak s ním zase můžeš odejít,“ řekl Domingo, přestože věděl, že tím svého bratra ani nezpomalí, natož aby ho zastavil. Dominadoru Malongovi bylo vždy zatěžko pochopit, že by kdokoli mohl chtít něco jiného, než chtěl on sám. Proto Dominga nepřekvapilo, když se vzápětí mezi kamennými stěnami rozlehla ozvěna bratrových těž-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217642
102 Paolo Chikiamco
kých kročejů. Od své práce se však otočil, teprve když si podle zvuků uvědomil, že příchozích bude víc. „Klatě,“ zavrčel Domingo, když se před ním jeho starší bratr objevil. „Tohle je má dílna, ne žádný rynek.“ V lepších časech bývalo snadné poznat, že jsou Dominador a Domingo sourozenci. Přestože Domingo podědil spíš útlou postavu po své matce než statnou po otci, oba bratři měli stejné husté obočí, stejné nízko posazené lícní kosti a stejný sveřepý výraz, tedy přesně ty rysy, které tak dlouho zdobily klan Malongů. Jenže teď se Domingo už týdny nekoupal a jeho vlasy byly ztvrdlé potem a prachem tak, že mohly posloužit jako hřebíky do jeho strojů. Když se postavil, umouněná camisa de chino mu plandala až po kolena a překrývala staré ošuntělé kalhoty, které vypadaly, jako by na ostrovy připluly s Magalhãesem. Oproti tomu Dominador se oblékal v souladu s tím, jak vnímal své postavení. Měl na sobě úbor zámožného evropského gentlemana – krátké nohavice, punčochy, kabát a vestu, meč u pasu a vycházkovou hůl v ruce. Na bratra afektovaně pohlížel zpoza zelených skel brýlí, což byla otravná manýra, kterou si přivezl ze svého pobytu na univerzitě v Glasgow. Nějakou dobu dokonce nosil paruku, předtím než… Vzpomínka se zjeví vždy znenadání, v pauzách mezi údery srdce — Potlačovaný tichý smích, dotyk její teplé dlaně na jeho ústech. Vůně planoucích vlasů a odraz světla v jejích očích.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217642