pravici. „Na, tady máš,“ řekl takřka šeptem a volnou ruku přisunul k zaměstnané sestře. „Futruj, ty hladovče, to je poslední... Já vím, ty bys radši mouchu.“ Seija v záhadném objektu konečně identifikovala Ostnáčka a oba nespavce se zalíbením pozorovala. Na svou bdělost ale nadále neupozorňovala. „Počkej, mrňousi,“ ozvalo se znovu zpoza ohniště. „Přiložíme, ať nám panička nezmrzne.“ Slova doprovodily známé pohyby a k obloze se vznesly další jiskry. Podobnou scénu viděla dívka ještě několikrát, zanedlouho ale vzdorující víčka podlehla vábení zesláblých smyslů a definitivně přikryla polospící oči dekou blažené nevědomosti. 5. prosinec 1939 – „A NEVLEZU!“ První ranní Seijin pohled zaclonil obraz z galerie klasiky. Nenasytný les úporně nasával zbytkové teplo z doutnajícího ohniště, alespoň slabé náplasti na zanedbávanou práci slunce. Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217593
Jaakko se choulil ve svém vaku a každý jeho výdech provázelo spokojené odfouknutí. Jindy by děvče využilo příležitosti a s pocitem zadostiučinění se spáčem řádně zatřáslo, tentokrát jej ale povděčně ponechalo snům a dokonce něžně pohladilo namrzlé rusé vlasy, převisle klapící z kukly na holý sníh. Dopoledne urazila dvojice pořádný kus cesty. Hvězdy i počasí jí byly nakloněny. Plynulost pochodu byla narušena až v poledne. To když Seija zaslechla podivné zurčení. „Co to tak hučí?“ zeptala se. Jaakko znepokojněl. Věděl, že musí otázku zodpovědět dřív, než vyvolá diskusi. „Myslím, že řeka.“ „Tady?“ zaskuhrala chytřejší část družiny. „To sotva!“ Byla to řeka. Co řeka! Dravý peřejnatý proud, po obou březích lemovaný strmými skalisky. Jaakko uznale pokynul hlavou. „Tu nepřebrodíme.“ Rozevřel mapu a dlouze se do ní zadíval. „To bude asi Pyhäjoki.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217593
Seija, poučena čerstvou zkušeností, spekulovala spíše o Něvě. S jistou dávkou nadsázky, ovšem. Ta se vytratila, jakmile počal nejistý navigátor absurdní žert odborně vyvracet, přičemž zjevně přesvědčoval hlavně sebe. Nezvykle pragmatická Seija se radši vrátila k původnímu problému. „Jak se dostaneme na druhý břeh?“ Jaakko se krátce zamyslel. Hrdinské roupy zaplašil s pohledem na třesoucí se postavu tazatelky, jak rád škádlivě říkával, vejčitého tvaru. Počet alternativ se tak zúžil na jednu jedinou. „Nezbývá než najít most, jinou možnost nemáme.“ Dívka výjimečně neměla námitek. Ale nemyslete si, námitky přišly, třebaže později. A jaké! „Moře je blízko, cítím to.“ V popichování Seija skutečně vynikala. Na druhou stranu důvtipné poznámky ostře kontrastovaly s některými úvahami: „Myslím, že jdeme po proudu, koryto se rozšiřuje.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217593