„Nebo nějaké jeho přátele?“ Další zavrtění. „A co váš syn?“ Pátral v paměti po jméně. „DeSean? Byli s tátou přátelé?“ „DeVaughn,“ opravil ho pan Sills, ale pak ztichl, založil si dlaně na břiše a zíral do zdi. Nakonec pronesl: „Nechci vyzvídat, ale co ti máma řekla o tvém otci?“ „Nic!“ Slovo vyšlo z úst tak hlasitě, až se málem roztřásla všechna zrcadla. „Neřekla mi vůbec nic. Jenom že se dal k armádě, odjel do Německa a tam umřel při nehodě.“ Pan Sills přikývl, odložil šálek a vstal. „Je to tvoje, pokud o to stojíš,“ řekl Andymu a ukázal na fotoalbum. „Děkuji,“ vzpomněl si na dobré vychování. „Díky za snídani. Díky za všechno.“ Pan Sills mávl velkou rukou. „Je hezké vědět, že taky umíš mluvit,“ poznamenal. „Tak už se nechovej jako cizinec.“ Jsem cizinec pro všechny, pomyslel si Andy. Máma to tak chce. Přitiskl si album k hrudi a utíkal domů. Měl v plánu položit mámě pár otázek, zeptat se, jestli viděla tátu hrát basket, na co si vzpomíná, jak se potkali a jak se jí představil. Co při té první příležitosti říkal. Dveře byly ale zamčené, světla zhasnutá a Lorino auto zmizelo. Andy vešel dovnitř, rozsvítil a zamířil do kuchyně. Na stole zahlédl lísteček a vedle něj překvapení – kupičku fotek. Andy, začínal vzkaz. Lori se nikdy neobtěžovala s oslovením milý. Tohle jsem našla, když jsem uklízela ve skříni. Pak následovala mezera, jako by máma přestala přemýšlet nebo nabírala síly. Je pro mě těžké o tom mluvit, tak se prosím na nic neptej. Bez podpisu. Žádné S láskou. Ani zmínka o tom, kam jela a kdy se vrátí. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217586
Andyho se zmocnil vztek, svíral mu útroby, pálil ho v hrdle a přinutil ho zatnout pěsti. Tak se prosím na nic ne ptej. Ale tohle je jeho otec, muž, který mu předal polovinu vlastností, a ona mu o něm přitom nic neřekla, jenom někdy jí náhodou něco uklouzlo. V rádiu začali hrát písničku od Marvina Gaye a ona řekla: Tuhle Andrew miloval. Nebo jednou Andy našel v rohu skříně zastrčený porouchaný radiobudík a ona si povzdechla: Ach jo, tvůj táta vždycky říkal, že to opraví. Slova jí splynula ze rtů, načež zaťala zuby, a někdy si dokonce založila ruce na prsou, jako by celým tělem říkala: Ať tě ani nenapadne vyptávat se. Andy se posadil a prohlédl si žalostně nízkou kupičku fotek, vybledlých čtvercových momentek, z nichž některé byly zažloutlé a lepkavé, jako by původně patřily do alba, ale pak je někdo vytáhl. Našel svatební fotku, na kterou si vzpomínal, a pak obrázek nejspíš z maturitní oslavy, kde se Andrew do objektivu usmíval v čapce a plášti. Z úsměvu vyzařovala nespoutanost, potlačovaná energie, kterou Andy cítil z postavení ramen i pozvednutých paží. Kdyby byla na fotce vidět chodidla, vsadil by se, že táta stál na špičkách a pohupoval se tak, jak to dělá on sám, stěží schopen zůstat v klidu, jako by měl vyskočit z kůže, kdyby se nemohl pohnout. Tak tady tě máme, pomyslel si znovu a nebyl si jistý, zda tě znamená otce, nebo jeho samého. Následoval snímek z polaroidu, na němž někdo zachytil Lori s břichem trčícím pod modrobílým puntíkovaným trikem: 9 měs., připsal kdosi – nejspíš babička. Úplně dole našel pár obrázků maličkého Andyho, mžourajícího holohlavého uzlíčku, který se ztrácel v modré kombinézce s ovečkou na bříšku… A konečně malý Andy v tátově náručí. Táta 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217586
ho choval, velikou dlaní s vystupujícími klouby mu podpíral hlavičku a tiskl svůj nos na jeho. Pod bílým trikem vynikly šlachovité paže a bicepsy nadouvaly rukávy. Představil si, že slyší otcův hlas. Nedělej si starosti, říkal mu. Máma tě miluje, i když to neumí dát najevo. Seš bezva kluk. Jsem na tebe hrdý. Andy roztáhl fotky do vějíře jako karty. Pak je srovnal do čtverce a následně do řady, každou znovu vzal do ruky a pečlivě prozkoumal. Nakonec je zastrčil pod plastovou krytku jedné ze dvou prázdných stránek v albu od pana Sillse a zasunul album do skříně, kde měl oblečení, krabice s komiksy a přes den také složenou peřinu. Během jara se s panem Sillsem postupně spřátelili. Když přišlo léto, Milese rodiče poslali do tábora a panovalo takové vedro, že většina lidí raději neopouštěla klimatizované prostory, Andy doprovázel pana Sillse do práce. Sotva uslyšel, jak rachotivá modrá dodávka s nápisem ÚDRŽBA & OPRAVY zastavuje u obrubníku, a někdy ho dokonce přejede, vyšel z domu nebo seběhl ulicí, takže mohl otevřít dveře na straně spolujezdce a buď z nich vytáhnout těžký kufr s nářadím, nebo vylézt dovnitř a nechat se svézt. Naučil se spoustu nových věcí – uvolňovat ucpané odpady, vyměňovat pojistky, vytahovat z okapů zetlelé listí a opravovat děravé střechy. „Můj asistent,“ oznamoval pan Sills, kdykoli ho bral do nového domu. Andy toho během těchto vpádů do domovů jiných lidí, do jejich koupelen, střech a dvorků, moc nenamluvil, ale ani to nebylo třeba. Rád poslouchal, jak pan Sills mluví o basketbalu – o významných zápasech, pozoruhodných střelách či nejlepších sedmizápasových vyřazovacích bojích, kde se rozhodlo až v závěrečných vteřinách posledního zápasu. Při 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217586