„Eli?“ Měla pekelnou výslovnost: É-LÍ. „Ta už je taky mrtvá.“ Něco mi říkalo, že bych měl přestat dřív, než dojde řada na mě. „A co tvůj otec?“ „Ten je ve Starke.“ „Starke?“ „Floridská státní věznice. Maj tam taky Starýho jiskřila.“ Starej jiskřil – to byla přezdívka pro elektrické křeslo. Čekal jsem na doplnění, že její otec nemá s Jiskřilem dojednanou schůzku, ale Nora se postavila před knihovnu, prohlížela si hřbety a tuhle nit hovoru nechala vlát jako utrženou výzdobu na večírku, kterou neměla chuť opravovat. „Jak to kafe chceš?“ zeptal jsem se a odešel zpátky do kuchyně. „Smetanu, dva cukry. Ale jen jestli tě to neobtěžuje.“ „Vůbec mě to neobtěžuje.“ „A ty bys asi neměl něco k jídlu, viď?“ S hrnkem kávy, dvěma opečenými anglickými muffiny pod hromadou másla a marmelády a s výtiskem své knihy Kokainové karnevaly jsem tu holku usadil do obýváku. Když jsem se ujistil, že se kolem nepovaluje žádná hotovost ani jiné poklady, kterými by mohla nakrmit tu svoji všežravou kabelku, odešel jsem si do pracovny vytisknout plánek cesty na kliniku Briarwood Hall. Zkusil jsem se také znovu zalogovat na stránku Černé tabule, ale odhodilo mě to na odchozí stránku, jako už předtím. Moje IP adresa byla zřejmě blokovaná. Když jsem se vrátil do pokoje, Nora už se zabydlela. Sundala si boty, přetáhla si přes nohy vlněnou deku a část obsahu kabelky vyprázdnila na stolek: dvě divadelní hry, rtěnku, toho omláceného discmana. „Kdo je C. L. M.?“ zeptala se a zalistovala na stránku s věnováním. „Moje bývalá žena.“ To ji uvedlo v úžas. „Ty máš bejvalou ženu?“ „Nemá ji každej?“ „Kde je?“ „Nejspíš někde cvičí s trenérem.“ „Máš děti?“ „Dceru.“ Nad tím se hluboce zamyslela. Dospěl jsem k závěru, že teď nastala ta správná chvíle vytáhnout záhadu jejích ubytovacích poměrů. „Tak kde přesně ty bydlíš?“ zeptal jsem se. „Pekelná kuchyně.“ „Kde je Pekelná kuchyně?“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217461
„Devátá a jakoby Padesátá druhá.“ „Jakoby Padesátá druhá?“ „Sotva jsem se nastěhovala, takže zapomínám tu příčnou ulici. Předtím jsem spala u kámoše na rozkládačce.“ Znovu se pustila do četby. „Máš spolubydlící?“ Nezvedla hlavu. „Dva.“ „A co dělaj?“ „Jak to myslíš?“ „Jsou to pasáci, feťáci nebo dělaj do porno průmyslu?“ „Né, to ne. Teda, já nevim, co dělaj přes den. Ale zdaj se milý.“ „Jak se jmenujou?“ Zaváhala. „Louisa a Gustav.“ Jestli jsem někdy slyšel imaginární jména spolubydlících, tak tohle byla ona. V New Yorku jsem žil už víc než dvě dekády a nikdy jsem ani vzdáleně nepotkal nikoho s takovým jménem. Podíval jsem se na hodinky. Na babysitting nemám čas. „Musím vyrazit, jsem objednanej k doktorovi,“ řekl jsem. „Takže budeš muset jít. Ale můžem si promluvit zítra.“ Posbíral jsem ze stolu talířek a hrnek. Nora mě pozorovala s vyvalenýma očima. Odnesl jsem to do kuchyně a naládoval do myčky. „Díky za kafe,“ zavolala. „To nestojí za řeč.“ Nastala delší podezřelá odmlka. Už jsem ji šel zkontrolovat, ale pak jsem uslyšel rozepínání a zapínání zipu kabelky. Balila si věci – díky Bohu. Ale bylo mi jasné, že jsem získal nanejvýš trochu času. Zítra bude zpátky. Ta holka byla jako jedna z těch maličkých rybek, co dokážou uplavat i několik kilometrů hned pod tlamou velkého bílého žraloka. Budu muset obvolat staré kontakty, sehnat někoho z odborů nebo z banky, zakroutit mu rukou a zařídit téhle holce výdělečnou práci na dvanáct hodin denně někde u pobočky Capital One v Jersey City. „Co je Shandaken?“ vykřikla zostra. „Cože?“ vyšel jsem z kuchyně. „Máš tu instrukce na cestu k místu zvanýmu Shandaken, stát New York.“ Stála ve vstupní hale, prohlížela si složku s plánkem cesty do Briarwoodu a s emaily ředitelce kanceláře příjmu pacientů, kterou jsem položil na stolek hned vedle tašky Whole Foods obsahující Ashleyin kabát. „Ty máš objednanou prohlídku zařízení?“ zeptala se a užasle se na mě podívala. „Jakého zařízení?“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217461
Vytrhl jsem jí složku z ruky a s pohledem na hodinky – na dálnici směr New Jersey jsem měl být už před deseti minutami – jsem dlouhými kroky zamířil k šatně, popadl svou černou bundu a hodil ji na sebe. „Psychiatrické léčebny.“ Vrátil jsem se do haly a zhasl světla. „K čemu chceš prohlídku psychiatrické léčebny?“ „Protože tam chci nastoupit. Uvidíme se zítra.“ Popadl jsem instrukce i Nořinu vychrtlou paži, doprovodil jsem ji ke dveřím a jemně ji popostrčil, pak jsem taky překročil práh a zamkl dveře. „V tom emailu jsi lhal,“ řekla. „Tvrdil jsi, že se jmenuješ Leon Dean.“ „Překlep.“ „Ty tam budeš pátrat po Ashley.“ Odcházel jsem chodbou, Nora utíkala za mnou. „Ne.“ „Ale bereš s sebou její kabát. Měla bych jet taky.“ „Ne.“ „Ale mohla bych dělat tvojí dceru, kterou tam chceš přihlásit. Mohla bych hrát třeba temnou a deprimovanou puberťačku. Jsem fakt dobrá na improvizačky.“ „Jedu tam shánět informace, ne hrát šarády.“ Vyšel jsem ven do jasného rána a podržel jí dveře – měla rychlou, na stranu nakloněnou chůzi. Neuměl jsem odhadnout, jestli je to skolióza anebo ta předimenzovaná kabelka. „To místo má ostrahu jako Pentagon,“ řekl jsem a seběhl schody. „Za ty roky mám vypěstovanou metodu, jak pokládat otázky, lidi mi důvěřujou. Protože pracuju sám. Hluboké hrdlo by s Woodwardem nikdy nemluvil, kdyby se za ním tahal teenager z Floridy jako stín.“ „Co je to Hluboké hrdlo?“ Zůstal jsem stát jako opařený, zíral jsem na ni. Byla doopravdy zmatená. Vydal jsem se přes ulici. „Aspoň ten film jsi musela vidět. Všichni prezidentovi muži. Robert Redford, Dustin Hoffman? Víš, kdo to je, ne? Nebo neznáš žádný hvězdy starší než Justin Timberlake?“ „Znám je.“ „No. Tak oni hráli Woodwarda a Bernsteina. Legendární reportéry, který odhalili Watergate. Donutili prezidenta Spojených států přiznat lumpárnu a rezignovat. Jeden z nejpůsobivějších vlasteneckých počinů dvou osamocených novinářů v dějinách týhle země.“ „Takže ty budeš Woodward. A já budu Bernstein.“ „O tohle tady – OK, jo, oni byli tým, ale každej z nich přinesl na stůl něco podstatnýho.“ „Já můžu přinést něco na stůl.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217461