34. Kdyby mi někdo před měsícem řekl, že budu stříhat ovce dohola, smál bych se. Blázen! Teď jsem na jedné klečel a stříhal jí kožich. Můj sen, být zlatokopem, nevyšel. Zato se mi podařilo něco jiného. Stal jsem se pravým horským bačou, kterému doktor předal malé stádečko ovcí a řekl: „Snaž se!“ Jiná možnost v úvahu nepřicházela. Chtěl jsem tu zůstat! Tak jsem se snažil. Po prvním stříhání ovcí jsem věděl, jak na to. Doktor mě to naučil. Nejprve stříhal on. „Díval ses?“ řekl, když skončil. „Jasně.“ „Teď spolu!“ Držel mi ruku a radil. „Pomalu. Abys ji nezranil, musíš vycítit, kam až můžeš!“ Dával jsem pozor, ale ubohá ovce šmiknutí stejně neunikla. Práce mě bavila, ale po dvou hodinách byl konec. Na dlaních mi naskákaly ostrůvky z puchýřů.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217447
Doktor stál v salaši u plotny a vařil. Koukl mi na ruku, něco na ni naplácal a převázal ji. „Tak začíná každý bač, s tím si hlavu nelam!“ řekl a přidělil mi, jak sám řekl, velice důležité práce. Škrabat mrkev, loupat a krájet cibuli a dokonce krájet maso. S ovázanou rukou to bylo těžké. Doma bych prskal, ale tady práce patřila k životu. Pracovat a zase pracovat byla samozřejmost. Tohle slovo mi připomnělo mamku. Když jí někdo volal, často říkala do telefonu. „Ano…ano… samozřejmě… zítra budou vaše šaty hotové!“ Mně zase často říkala. „Samozřejmě…zítra se budu snažit přijet dřív!“ Jak jsem na mamku myslel, na okamžik vstoupila do salaše. Dívala se na mě a tiše řekla. „Kryštofe, ty ještě žiješ? Chybíš nám!“ Tahle představa mě na chvilku zničila. Ještě nikdy jsem mamku neviděl, že by se pro něco tak trápila. „Mami, jak ti můžu chybět, vždyť jsi pořád v práci.“ „Kdo je pořád v práci?“ zeptal se doktor a překvapeně na mě koukl. Průšvih! Přemýšlím nahlas! Byl jsem tak zaražený, že jsem nakrájené maso shrnul se šlupkama z cibule a všechno jsem hodil do koše. „Co děláš?“ houkl na mě doktor. „Vyhazuješ maso…vzpamatuj se!“
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217447
„No jo!“ plácl jsem se do čela a zalovil v koši. „Oběd z odpadků jsme tu ještě neměli.“ řekl doktor a
začal se smát. Bylo zvláštní, jak se ode dne, kdy jsem hledal kořeny modrých kytek, změnil. Stále byl přísný, ale taky se smál a čas od času žertoval. Prostě už nebyl suchar. Ovčák ráno v ohradě po dlouhé době promluvil. „Políbenej…co ty s tím doktorem děláš? Já ho nepoznávám!“ Kdyby vařil s námi, divil by se ještě víc. Doktor si dokonce zpíval. Zpěv to tedy nebyl, spíš takové veselé medvědí bručení. Vydrželo mu až do chvíle, kdy přiběhl ovčák a křičel, že má hlad jako vlk. Sotva mu první sousto sjelo do krku, zamhouřil oči a požitkářsky řekl. „To je delikatesa!“ Doktor na mě spiklenecky mrkl. „Kdybych Políbenýho nehlídal, tahle dobrota by skončila v koši, “ žaloval a přitom se smál. Taky jsem se smál, ale najednou jsem si vzpomněl na mamku a smích mě přešel.
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217447