Josef Kuře, Marek Petrů a kol. / FILOSOFIE MEDICÍNY V ČESKÝCH ZEMÍCH
morálky týkala téměř všech oblastí veřejného života a byla tedy společenskou poptávkou, podobně jako hladový poptává pokrm a vyprahlá půda vláhu. Až později se ukázalo, že za etickými otázkami medicíny stojí hlubší otázky týkající se filosofických základů medicíny, nejenom přerodu státně paternalistické zdravotní péče na zdravotní péči, v níž pacient a jeho svébytnost hraje důležitou roli. Na tyto hlubší vrstvy náležející základům medicíny upozornily dvě kolektivní monografie publikované počátkem 21. století. První z nich se zabývá posuny v důrazu na zdraví jakožto klasického cíle medicíny96, druhá je rozsáhlou studií zkoumající kvalitu života jako něco nového, co se objevilo v souvislosti s medicínou a s poskytováním zdravotní péče97. Obě monografie nenáležejí svou tematikou a metodologií klasické lékařské etice, ale daleko spíše filosofii medicíny. Obě dokládají to, co již bylo zmíněno o uzrávání výstupů uveřejněných v novém miléniu v samém závěru století předchozího. Z nového milénia uplynulo zatím pouhých 15 roků, nicméně v této krátké době se již vyprofilovala řada osobností, které se filosofií medicíny zabývají nejen příležitostně; někteří z nich filosofii medicíny rovněž vyučují jako samostatný předmět na svých univerzitách jako integrální součást akademického diskurzu i univerzitního vzdělání. Tento nový důraz na výuku filosofie medicíny, zejména na filosofických a lékařských fakultách, je v 21. století oproti předchozí době něčím novým. Zároveň to dokládá, že filosofie medicíny již není jen fragmentárním či marginálním tématem, kolem kterého se příležitostně mihne nějaký ten filosof či filosofující lékař. Tato kapitola pojednává o dvou generačních skupinách autorů náležejících do filosofie medicíny. První dva autoři ještě zažili druhou světovou válku, nejstarší autoři ze druhé skupiny si pamatují pražské jaro, ti mladší z nich se narodili až po normalizaci. Obě dvě skupiny 96 97
PAYNE, J. et al. Zdraví: hodnota a cíl moderní medicíny. Praha: Triton, 2002. PAYNE, J. et al. Kvalita života a zdraví. Praha: Triton, 2005. 98
filosofie mediciny.indd 98
12/02/2016 12:24:12 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217438
Česká filosofie medicíny na počátku 21. století
autorů přispěly svými pojednáními k filosofii medicíny. Jejich příspěvky ve srovnání s tím, co bylo uvedeno v předchozí kapitole, představují nový typ filosofického reflektování medicíny.
2 Ozvěny v 21. století
Již byl zmíněn problém periodizace filosofie medicíny 20. a 21. století. V tomto kontextu budou uvedeni dva autoři, kteří jsou zakořeněni v první polovině minulého století a většinu svého tvůrčího života v něm prožili, ale jejich hlavní příspěvek k filosofii medicíny přišel až v novém miléniu. Těmito autory je Jan Sokol a Jiří Vácha a reprezentují zde starší generaci autorů zabývajících se filosofií medicíny. První z nich zároveň představuje filosofa, který se mimo jiné zabývá i medicínou; druhý z nich pak představuje lékaře-filosofa. Filosof Jan Sokol (narozen 1936), významný překladatel a výrazný český intelektuál, tchán Jana Patočky, vychází z fenomenologické tradice. Rovněž byl aktivní v politice (byl ministrem školství v úřednické vládě v roce 1998). V únoru 2003 byl protikandidátem Václava Klause ve volbě prezidenta České republiky. Zabývá se především filosofickou antropologií, etikou a filosofií náboženství. K filosofii medicíny patří jeho příspěvek o smrti, který se dotýká aktuální otázky lidské existence v kontextu choroby a technologicky velice vyspělé medicíny. Je rovněž dokladem toho, že za prvotními etickými otázkami lékařské etiky se nacházejí hlubší a existenciálnější vrstvy než pouhá normativní regulace lékařské profese.
99
filosofie mediciny.indd 99
12/02/2016 12:24:12 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217438
Josef Kuře, Marek Petrů a kol. / FILOSOFIE MEDICÍNY V ČESKÝCH ZEMÍCH
Vybraný fragment: Smrt v našich rukou (2003)98 Jan Sokol Ať děláš co děláš – stejně umřeš. Tak proč o smrti vůbec hovořit? Dokud žiju já, smrt není, a až přijde, nebudu už já: smrt se mne tedy nijak netýká, říká staré epikurejské sofisma. Má pravdu? Sotva. Mlčky totiž zaměňuje „smrt“ a „moji smrt“, což pro člověka není totéž. I když (zatím) žiji, smrt pro mne už je, přinejmenším jako zkušenost se smrtí někoho jiného. Proto se na člověka dá vybafnout „peníze nebo život“ – a většinou se to nemine s účinkem: člověk ví, co to znamená. Domácí pes se může naučit „respektovat“ třeba rákosku, ale smrt? Jak byste ho chtěli naučit respektovat revolver? Mluvit a přemýšlet o smrti má tedy smysl proto, že smrt pro nás už teď, v životě něco znamená – přinejmenším to, že smrtí se dá (živému!) člověku hrozit, něco vymáhat, vydírat. A člověk s revolverem v zádech opravdu nemůže za to, co „musel“ udělat. Musel? Přísně vzato nemusel: hrdina se nechá raději zastřelit. Ale musí být člověk hrdina? Každý člověk? Kupodivu, v jistém smyslu ano: dokud žije, žije stále pod hrozbou smrti, protože ví, že musí umřít. Může ji odsouvat, odkládat, vyhýbat se jí – ale jen proto, že o ní ví. Že ví, že se jí nakonec nevyhne. I ten, kdo o ní nikdy nemluví, kdo se na ni bojí pomyslet. A přece žije, namáhá se, bojuje. Jeho život není „život k smrti“, jak se domníval jeden slavný filozof, ale „život proti smrti“, neustálý zápas o „ještě ne“, o němž by nezúčastněný pozorovatel musel říci, že je předem prohraný. Jenže živý člověk právě není jen nezúčastněný pozorovatel. S touto visící hrozbou žili lidé odjakživa. Přesněji řečeno, teprve o těch našich předcích, o nichž víme, že se smrtí a mrtvými nějak 98 Článek původně pochází z roku 1998 a byl zveřejněn na osobní stránce Jana Sokola (http://www.jansokol.cz/cs/n-p-smrt.php – citováno 5.1.2011), později byl publikován knižně: SOKOL, J., PINC, Z. Antropologie a etika. Praha: Triton, 2003, s. 146–152.
100
filosofie mediciny.indd 100
12/02/2016 12:24:12 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217438