Christopher Lasch / KULTURA NARCISMU
využívající nezodpovědnou moc vytratil téměř veškerý jeho význam. „Myslím, že musíme najít způsob, jak dělat prohlášení,“ řekl Nixon v jednom okamžiku, „… jakýkoliv druh prohlášení … co nejobecnější … takže někdo bude moci říct, že … prohlášení bylo učiněno prostřednictvím prezidenta a že prezident své prohlášení vydal v tom smyslu, že má důvěru ve své zaměstnance… Tohle jsem neudělal, tamhleto jsem neudělal… Tohle neudělal Haldeman, tamto Erlichman. Tamhleto neudělal Colson.“ Odpověď Haldemana – „neřekl bych, že tohle je celá pravda“ – svědčí o přetrvávající schopnosti rozlišovat mezi pravdou a lží, nemění však nic na tom, že když slova volíme tak, abychom zapůsobili na veřejnost, pozbydou rychle spojitost s realitou. Politická diskuse podle takových zásad se zvrhne v nesmyslné žvanění, a to i když probíhá za zavřenými dveřmi.
Radikalismus jako pouliční divadlo Tím, že se politika zvrhla v show, nedošlo jen k tomu, že se tvorba politiky transformovala v propagační kampaň, že se zvulgarizoval politický diskurz a že se z voleb staly sportovní události, v nichž si každá ze stran nárokuje výhodu „rychlosti“, ale rovněž se více než kdy předtím zkomplikovalo organizování politické opozice. Když obrazy moci zastíní realitu, ti, kdo jsou bez moci, se přistihnou při tom, že bojují s fantomy. Zvláště ve společnosti, kde se moc ráda prezentuje v převleku benevolence – kde se vláda zřídkakdy uchyluje k otevřenému použití síly –, je těžké identifikovat utlačovatele, natož pak ho personifikovat nebo v masách živit a posilovat palčivý pocit křivdy. V šedesátých letech se nová levice pokusila tuto slabost establishmentu překonat tím, že sáhla po politice konfrontace. Schválně vyprovokovala násilnou represi a tak doufala, že předejde kooptaci disentu. Snaha zdramatizovat oficiální represi však levici uvěznila v politice divadla, dramatických gest, stylu bez obsahu – v zrcadlovém obrazu politiky nereálnosti, kterou měla levice, jak bylo jejím smyslem, demaskovat. Teoretici studené války považovali taktiku „eskalace“ za prostředek, jak na „relevantní posluchače“ učinit dojem odhodlaností národa; 98
kultura narcismu.indd 98
19/02/2016 15:11:34 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217433
BANALITA PSEUDOSEBEUVĚDOMĚNÍ
stratégové levice, rovněž posedlí zdáním, věřili, že gesta stupňující se opozice nakonec srazí establishment na kolena. V obou případech se politika jevila jako hra, jejímž cílem bylo sdělit protivníkovi vzrůstající cenu jeho vlastní politiky. Když byl za tohoto předpokladu touto cenou dostatečně ohromen, zanechal neústupnosti a byl ochoten urovnat spor smírem. Odpůrci války ve Vietnamu proto v roce 1967 s velkou slávou oznámili, že mají v úmyslu přesunout se „z disentu k hnutí odporu“ očekávajíce, že by proti němu muselo být použito represivních opatření, která jsou podle názoru liberálů neúnosná. „Bude krvavý,“ řekl jeden radikál na obranu jednoho zvlášť marného protestu, „ale krev udělá z liberálů blázny.“104 Politika pouličního divadla však reakce liberálů vůbec nevyvolala, spíše upevnila opozici vůči levici a vytvořila rostoucí poptávku po zákonech a pořádku. Stupňování militantních taktik levici rozdělilo a „revolučnější“ skupiny zatáhlo do sebevražedných konfrontací s policií a Národní gardou. „Pracujeme na vybudování partyzánských sil v městském prostředí,“ oznámil tajemník aktivistického hnutí SDS (Studenti za demokratickou společnost) v roce 1967. Ve skutečnosti si hnutí SDS připravovalo půdu pro svůj vlastní rozpad o dva roky později. Falešná představa, že pouliční divadlo reprezentovalo nejnovější formu gerilové války, pomohla zablokovat nesnadné uvědomění, že představuje jen jakousi propagaci self, pomocí níž na sebe mediální hvězdy levice strhávají celonárodní pozornost s jejími doprovodnými odměnami. Jeden hlasatel „partyzánského divadla“ poté, co vyzval své následovníky, aby se živili svou vlastní vynalézavostí, ihned dovysvětlil, že „živit se vlastní vynalézavostí neznamená napodobovat šejdíře, kterým je kapitalista z nejnižších společenských vrstev, nýbrž raději latinskoamerického člena gerily, kterým je socialista z nejnižších společenských vrstev“.105 Taková mluva sloužila nejen k tomu, aby povzbudila věrné, ale aby lichotila „relevantním posluchačům“, tj. militantním aktivistům z třetího světa, černým, vůči nimž byla bílá levice nadmíru citlivá a jež chtěla zoufale zaujmout svou revoluční mužností. Plané řeči o černošské moci znečistily bílou i černou levici a nahradily politiku médií bojem za občanská práva vedeným s opravdovou vážností na Jihu. Jakmile řečníci kázající o černošské moci 99
kultura narcismu.indd 99
19/02/2016 15:11:34 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217433
Christopher Lasch / KULTURA NARCISMU
kooptovali hnutí za občanská práva, uchvátili i bílé liberály, kteří se snažili utišit vinu spojenou s „právem bílé kůže“ tím, že si osvojili gesta a jazyk černošských radikálů. Bílí i černí tedy převzali styl radikálů místo obsahu, toho, o čem radikálové vlastně mluví. V roce 1968, když se nová levice shromáždila kvůli svému „festivalu života“ před Demokratickým národním shromážděním v Chicagu, výsadní postavení strany Youth International vedené Jerrym Rubinem a Abbiem Hoffmanem nepokrytě ukázalo, že teatrální koncepce politiky se zaměřila i na racionálnější koncepce z bojiště. „Hippie je pouliční gestalt terapie,“ hlásal Rubin, „nabádající lidi příkladem, aby změnili své vědomí. Vstoupit do posluchárny Kongresu v obleku Paula Revereho nebo obléci si na soudní jednání soudcovský talár je způsob, jak ztvárnit fantazie a skoncovat s utlačováním.“106 Ztvárněním fantazií ovšem nezrušíme útisk; pouze zdramatizujeme přípustné meze protispolečenského chování. V letech šedesátých a zkraje sedmdesátých let radikálové, kteří tyto meze přestoupili v mylném přesvědčení, že vyvolávají vzpouru nebo že slovy Rubina „provádějí gestalt terapii národa“, zaplatili často vysokou cenu: byli zmláceni, uvězněni, obtěžováni policií nebo usmrceni v případě teroristů – organizace Weatherman a nováčků Osvobozenecké armády za symbiózu –, kteří v logice partyzánského divadla pokračovali až do jeho nevyhnutelného konce. Oběti těchto radikálů přinesly však tak málo skutečných výsledků, až jsme nuceni usoudit, že se na radikální politiku dali radikálové v prvé řadě ne proto, že slibovala praktické výsledky, nýbrž že posloužila jako jakýsi nový způsob sebedramatizace.
Uctívání hrdinů a narcistická idealizace Na okraji radikálního hnutí vyhledávalo mnoho ztýraných duší mučednictví dvojnásobně atraktivní kouzlem moderní publicity. Levice se svou vizí sociálních bouří a nepokojů vždycky přitahovala určitou část šílenců, avšak média propůjčovala jakousi kuriózní legitimnost protispolečenským akcím už jen tím, že o nich informovala. Naháč, který z recese proběhne při fotbalovém zápase přes stadion, se na 100
kultura narcismu.indd 100
19/02/2016 15:11:34 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217433