a francouzsky. Někdo doma od něho bude vždycky něco chtít; neuplynul měsíc, aby aspoň jeden člověk nezavolal a nechtěl po něm peníze. Když potom seděl za volantem se dvěma sty dolarů v náprsní kapse a čekal, až se Cindy vrátí, toužebně doufal, že se nezeptá, jestli poslal všechny peníze, protože by jí musel říct jen půlku pravdy anebo složitě vysvětlovat, jak tahle záležitost s posíláním peněz příbuzným doma funguje, jak někteří příbuzní vůbec nechápou ty, kdo jim peníze posílají, protože si myslí, že v Americe jsou ulice posety dolarovými bankovkami. Cindy se vrátila do auta asi za dvacet minut a hned začala telefonovat. „Já pořád nenacházím slov, Cheri,“ řekla. „Úplně mi došla řeč… Bože můj! Mike? Zrovna ten? Ach, Bože, to je tak strašné… Jistěže ji to ohromilo, mě taky! Říkala jsem si, že je trochu skleslá, když jsem tam přišla, ale když jsem slyšela tohle… To si nezaslouží! … Ne! … Vždycky se k němu chovala naprosto báječně. Po třiceti letech manželství se probudíš a řekneš, že ses zamilovala do někoho jiného? Já bych umřela… Ano, umřela bych! … No, možná bych neumřela, ale jistě bych druhý den ráno nevstala z postele, abych s ním poobědvala… Ach. Bože můj! Jistěže! No tohle, kdybych to byla já… Mám pocit, že to jednoho dne budu i já, Cher. Jednou se probudím a Clark mi řekne, že si našel nějakou mladší a hezčí, ach, pane Bože! Jasně, pryč s tou starou, sem s novou! To je mi jedno, že je jí pětačtyřicet, nemůže být o moc hezčí než June… Ani já ne. Nikdy jsem ani nepotkala žádnou z těch pipek, která by doma stála za zmínku. Totiž, některé… Ale to nikdy není o vzhledu. Minulý týden jsme byli na večeři se Steinovými a ta servírka, ta rozhodně nebyla tak hezká, až na to, že měla roztomilou výslovnost, zřejmě byla odněkud z východní Evropy. Měla jsi ale vidět, jak 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217432
se na ni Clark koukal… Možná něco přes třicet… Pokaždé, když přišla k našemu stolu, Cher… Ne, neutahuju si z tebe… Jistěže to dělá pořád, přímo přede mnou… Decentně? Ne ten večer. Musela jsem jít na záchod, abych se vzpamatovala… Jo, tak zlé to bylo. Ponižující… Možná už jsem to tušila, protože se mi nechtělo tam jít… ale to, jak s ní mluvil, jak se na ni usmíval, jak se vyptával na její tetování… To bylo! Bylo to pro mě varování, víš… Já jen nevím…“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217432
14
Neni lidi potloukající se po barech nechápala. Proč by někdo měl chtít celé hodiny postávat v přeplněné místnosti a překřikovat kravál, aby si mohl poklábosit s kamarádem, když si můžou pohodlně sednout doma a popovídat si v klidu a potichu? Proč by měli raději vysedávat v tmavé místnosti a popíjet drinky, které se v obchodě prodávají za čtvrtinu ceny? Byl to podivný způsob utrácení času a peněz a to, k čemu se rozhodl Winston, bylo ještě podivnější. Winston bydlel sám v dvoupokojovém bytě o ploše skoro 80 m2 v domě s vrátným, a přesto chtěl své narozeniny oslavit s několika přáteli v baru hotelu Houston, což bylo hned naproti jeho bytovému domu. „Vždyť do tvýho bytu se vejde nejmíň třicet lidí,“ opáčila Neni, když k nim přišel a zval je s Džendem, aby se také zúčastnili. „Můžu přijít a uvařit na párty jídlo.“ „A kdo druhý den ráno uklidí?“ ptal se Winston. „Máš přece uklízečku.“ „Ne, tím se nechci vůbec zabývat,“ odpověděl. „A proč děláš tolik povyku kvůli tomu, že bys měla jít do baru? Copak jsi v Limbé nechodila ráda do náleven?“ „Jo, nálevny mám ráda. No a co?“ „Není to totéž?“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217432