TŘINÁCT
Hana se pokoušela spát, ale ležet sama v měkké, čistě povlečené posteli pro ni ještě pořád byl zarážející nezvyk. Prvních devět let svého života spávala na ohavném betonu pod páchnoucí dekou. Když byla malá, matka ji každý den hned po východu slunce opouštěla. Elektřina běžela jen dvě hodiny denně, poprvé mezi čtvrtou a pátou ráno, pak od deseti do jedenácti večer. První hodina sloužila k vaření snídaně. Ta za moc nestála – většinou hrstka kukuřice, trocha zelí a polévka. Druhá hodina umožňovala odbýt si před spaním některé domácí práce, trochu se najíst a pak se uložit k spánku. Z potřeby jídla se stala neutuchající posedlost. Nikdy ho nebylo dost. Vězni spatřovali jídlo ve všem. V krysách, žabách, hadech, hmyzu. Hladovění sloužilo strážím jako nástroj, jak je ovládat. Téměř všichni strádali podvýživou – nevyhnutelně jim vypadaly zuby a zčernaly dásně, kosti zeslábly a záda se shrbila. Hana se narodila nepropustitelné otrokyni v Pracovním táboře 14, s krví poskvrněnou matčinými zločiny. Prostor 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217414
HROZBA PATRIOTŮ tábora, padesát kilometrů severojižním směrem na délku a pětadvacet kilometrů východozápadně na šířku, byl obehnán elektrickým plotem z ostnatého drátu, z nějž trčely strážní věže. Pravidelně ho obcházely patroly. K plotu se nikdy nikdo ani nepřiblížil. Trestem by byla okamžitá smrt buď elektrickým proudem, nebo kulkou. Časem se Hana dozvěděla, že v severokorejských horách je podobných lágrů roztroušeno hodně. V tom jejím v provincii Jižní Pchjongan žilo přes patnáct tisíc lidí. V těch ostatních dohromady více než desetkrát tolik. Táborová pravidla se děti učily od narození. Nesnažit se utéct. Nikdy se nesmějí sejít víc než dva vězni naráz. Nekrást. Poslouchat stráže na slovo. Cokoli podezřelého ohlásit. Vězni jsou povinni každý den pracovat. Žijí odděleně podle pohlaví. Za každou chybu je nutno se kát. Ten, kdo kterékoli pravidlo poruší, bude okamžitě zastřelen. Téměř polovinu života chodila ve smrdutých cárech, ztvrdlých zažranou špínou a prachem tak, že byly jako prkno. Nikdy nebylo k mání žádné mýdlo, ponožky, rukavice ani spodní prádlo. Ona i matka vykonávaly patnáct hodin denně nucené práce a mělo to tak pokračovat až do konce jejich života. Většina vězňů umírala na podvýživu, ale v těsném závěsu byly popravy. Ten zákon vyhlásil v padesátých letech první Kim: Plémě třídních nepřátel, ať jde o kohokoli, musí být vymýceno až do třetího pokolení. Svět na vnější straně plotu netušil, co se odehrává uvnitř. Nikoho to nezajímalo. Vězni byli zapomenuti. Ale čeho se dopustila její matka? Když jí bylo osm, přece jen se zeptala. „Můj hřích byl, že jsem se zamilovala.“ Žily spolu v místnosti, kde byl jen stůl a dvě židle. O ku99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217414
STEVE BERRY chyň se dělily s desítkami ostatních. Žádná tekoucí voda, žádná koupelna, jen společná latrína. Okna ze zašedlého odřeného plexiskla propouštěla málo světla, ale o to víc povětrnostních vlivů. V létě se jejich příbytek hemžil hmyzem a vzduch trvale páchl výkaly a hnilobou. V zimě se jakžtakž ohřály díky přídělům uhlí, které vyrubali spoluvězni; bylo by kontraproduktivní pozabíjet příliš trestanců naráz. „Jsem tady,“ zeptala se matky, „protože ses zamilovala?“ Muselo za tím být něco víc. Matka jí ale nic dalšího neřekla. Stráže je učily, že hříchy rodičů lze odčinit jedině tvrdou prací, poslušností a donášením na ostatní. Z udavačství kynula spása. Udejte narušitele pravidel a dostanete pár zrnek rýže. Ohlaste porušení kázně a budete se smět opláchnout v řece. Začala matkou pohrdat. A pak ji nenávidět. Zuřivě a se stravující vášní. Teď ty vzpomínky raději zapudila z mysli. Zdálo se jí, že konečně usíná. Bylo už pozdě a odpočinek potřebovala. Zítřek rozhodne o všem. Dlouho doufala, že její otec je jiný než ostatní Kimové. Rád vykládal, že to tak je. První dva vládli nesmírně krutě. Po nich měl následovat on, ale svou příležitost promarnil. To, co prohodil u Larksova lůžka, byla pravda. Převahu silných nad slabými zažila na vlastní kůži. Každý den až do jejích devíti let byl naplněn dřinou: odklízela sníh, kácela stromy, přehazovala lopatou uhlí. Nejvíc ze všeho nenáviděla úklid latrín – odsekávat zmrzlé výkaly a holýma rukama je odnášet do polí. Odmala se učila stát v pozoru, klanět se strážím a nikdy jim nepohlédnout do očí. Celé dny hledala chybu v sobě. Kolikrát přihlížela, jak strážci utloukají novorozeňata železnými tyčemi? Organizo100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217414