To musí být pro chudáka Claru příšerné. Musí si při padat jako ve vězení.“ Paula přikývla a dolila čaj, vážně se na Marthu po dívala a pravila: „Někdy mi ale připadá, že manželství člověku štěstí nepřinese. Bere mu iluzi, že existuje cosi jako spřízněná duše. Copak v manželství necítí člověk ono neporozumění dvojnásob, protože do té doby celý život směřoval k nalezení člověka, který by ho chápal? A nebylo by to přece jen lepší bez této iluze? Tváří v tvář s jedinou osamocenou pravdou?“ Každopádně tak mu to Martha vyprávěla. Rozhovoru mezi ní a Paulou u prostého kuchyňského stolu v domě Modersohnových-Beckerových sice Vogeler přítomen nebyl, ale šuškandou, worpswedskou tichou poštou, se mu to doneslo, a to, co se mu doneslo, se poté smísilo s jeho vlastními představami a fantaziemi. Je to tak tro chu jako na nějakém obraze: nezáleží na tom, co se sku tečně odehrává, na precizním zrcadlení reality, nýbrž na dojmech, na tom, z čeho člověk obraz udělá. Spi, děťátko, spi… V manželství, tvrdí tedy Rilke, jde jenom o to respek tovat a střežit samotu toho druhého, aby mohla vznik nout díla, a protože se duše zachytily v podivných šedých osidlech, nemůže nikdy dojít k nějaké vzájemnosti. Jsou toto snad ty hluboké pravdy, o nichž Rilke tehdy básnil, když společně — Vogeler bezradně, Rilke uchváceně — stáli před Fidusovým obrazem? Láska, vášeň a touha, erotika a pohlavnost, jež je odnedávna označována spíše
— 98 —
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217360
vědeckým výrazem sexualita, mají ovšem mnoho společ ného s intuicí a uměleckou tvorbou. To ví Vogeler velmi dobře. Neboť v inspiraci, tomto příjemném dráždění smyslů, jež předchází zdaru a naplnění, člověk sice do chází sám k sobě, cítí však, že se to neděje z jeho vlast ního rozhodnutí. Mísí se do toho jakási cizí, tajuplná síla, jež směruje pohledy, vede ruku, maluje spolu s ním. Zamilovanost, kterou k Martě zpočátku cítil, se to muto stavu blíží, uchvácenost, dravý proud citu, jenž odplaví veškeré pochyby. A když se mu nakonec poddala, ještě stydlivě a zároveň zvídavě, ba lačně, pod vysokým letním nebem venku u řeky mezi travinami a mechy, a jeho opájel pocit, že bude moci ze sebe neustále čer pat a současně vydávat — neprožíval se také jako oběť nějaké cizí síly, jež nevycházela z Marthy? A tak je to také s mocí inspirace. Když člověk maluje obraz, musí věci vždycky pozorovat ze stále větší a větší blízkosti, a přitom se věci zkreslí v cosi dosud nikdy nespatřeného, nepoznaného. A není také, když se pozvolna blíží napl nění lásky, stále nepochopitelnější, co se vlastně má na plnit? Splynout vjedno tím, že se dvě prahnoucí duše na vzájem prozkoumávají, to je romantická idea — přesto jakmile dojde na podstatu, nalezne každý jenom sám sebe a toho druhého ztrácí. Takříkajíc onanie v koitu. Rilke to halí toliko do vznešenějšího hávu jazyka, když říká, že pravá pospolitost existuje pouze v rytmickém narušování hluboké osamělosti. Láska — jen pokřivená zrůda tvůrčí zkušenosti?
— 99 —
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217360
Spi, děťátko, spi… Není to přesně naopak? Není láska, uchvácenost, tím, co zažehne intuici a umožní jí, aby se stala tvůrčí? Zůstal by vůbec ve Worpswede, kdyby se tehdy před deseti lety neseznámil s Marthou Schröderovou, onoho jarního dne, podobného tomu dnešnímu… … se smaragdově zelenými loukami plnými rozkvétají cích květin, bíle zářícími kmeny bříz v rašeliništi a bí lými mraky táhnoucími v májovém blankytu. Po ukončení studia na akademii strávil Vogeler ně jakou dobu v Paříži, navštěvoval umělce v jejich atelié rech na Montmartru, v muzeích a galeriích obdivoval obrazy všech epoch, před Botticellim si uvědomil, co je to odvaha, a utváření hmoty skrze barvu pochopil před Rembrandtovým obrazem Porážený osel. Jednou ho přítel Robert vzal s sebou k obchodníkovi s uměním, jenž v zadní místnosti přechovával jako drahocenné tajemství Courbetův obraz. Byl opřený přední stranou o zeď. Když obchodník otočil asi padesát krát padesát centi metrů velké plátno, řekl se smíchem: „Et voilà, mes sieurs: L’Origine du monde.“ Vogeler strnul, zbledl, pak zrudl, cítil, jak se mu podlamují kolena, a jako tonoucí začal lapat po dechu. Původ světa představoval rozevřenou vaginu ženského
— 100 —
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217360