„Snad šla něco vyřídit do Křelova. Nebo do Horky,“ napadlo matku představenou. „Ale proč by se tam tak najednou vydala? Že by si vzpomněla na něco naléhavého?“ To nebylo Marině vůbec podobné. Vždy předem věděla, kde má co vyřídit a zařídit. Vždy předem oznámila, kam zamíří a proč. I tak vyslala posly do obou vesnic, aby se poptali rychtářů, jestli se u nich Marina neobjevila. Objevila. Matka představená měla štěstí v tom, že posel, který byl vypraven do Křelova byl pečlivý. Nespokojil se poptávkou u rychtáře, vyzpovídal každého, koho ve vsi potkal. I jakousi stařenu, která se vyhřívala na slunci před chalupou. „Myslíš tu jeptišku, která tudy procházela? Odpověděla na otázku otázkou. Posel usoudil, že asi těžko mohlo vesnicí bloudit více jeptišek než ta jedna jediná, a přitakal. „Tak ta tudy šla. Někam spěchala. Ale řekla bych, že k nikomu u nás v dědině. Mířila někam dál. Dívala jsem se za ní. Určitě mířila buď do Litovle, nebo do Uničova.“ Posel byl pečlivý. Ale ne zas tak moc pečlivý, aby se vydal po Marininých stopách ještě dál. Měl pro svůj návrat výmluvu. Bylo třeba oznámit matce představené, co se dověděl. Bylo na ní, aby rozhodla, co dál. A také se blížil soumrak a doma ho čekala večeře. Vydal se na zpáteční cestu. V první chvíli se matce představené ulevilo. Marina byla živá a zdravá. Ale proč se vydala ještě dál za Křelov? Vždyť tam dál již klášterní vsi nebyly? „Že by se náhle zbláznila?“ Napadla abatyši děsivá myšlenka. „Ne, Marina ne. Vždycky to bylo rozumné děvče. Ani v horečce by nepozbyla smyslů.“ Jestliže ovšem nepozbyla rozum...Abatyši Frélichovou přepadlo temné tušení. „Marina uprchla. Márinka uprchla.“ Nikdy jí neřekla Márinko. V této chvíli to bylo poprvé, co Marina nebyla Marina ale Márinka. Poprvé a naposledy.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217354
Přepadla ji hořkost z toho pomyšlení. Ne proto, že všechny její plány a naděje v tuto chvíli přišly vniveč. Proto, že aniž by si to připustila, měla Marinu ráda jako vlastní dceru, kterou nikdy neměla. I abatyše mohou mít city. Ať již ráda či nerada, povinnost jí velela, aby usedla ke stolu, a podala zprávu o zmizení sestry Mariny na biskupství. Vzala pero a psala: „Jeho milosti, nejdůstojnějšímu pánu Stanislavovi Pavlovskému, z milosti boží biskupovi moravskému s nejponíženější úctou Kateřina Frélichová, abatyše kláštera řádu svaté Kláry na Předhradí v Olomouci městě s prosbou o radu a pomoc na vědomost dává: Včera vlastní rukou jeho milosti, nejdůstojnějšího pána Stanislava Pavlovského, z milosti boží biskupa moravského do řad sester kongregace řádu svaté Kláry uvedená sestra Marie Magdalena, dnešního rána jako i jindy činila, spolu s další sestrou vyšla z bran kláštera, aby obstarala denní nákupy, potřebné pro řádný chod kláštera. Zatím, co toto činila, znenadání se své průvodkyni z očí ztratila. Když se sestra Svatoslava do kláštera vrátila, aby zmizení sestry Marie Magdaleny oznámila, byly vyslány hlídky, aby ve městě po zmizelé pátraly. Nebyla nalezena, avšak bylo zjištěno, že sestra Marie Magdalena litovelskou branou z města vyšla, a hlídka po jejích stopách až do nejbližší vsi Křelova došla. Tam zvěděla, že Marie Magdalena dál ve své cestě pokračovala buď směrem na Litovel, buď směrem na Uničov. Protože se blížila noc, hlídka v sledování jejích stop nepokračovala, ale vrátila se do kláštera, aby zjištěné skutečnosti oznámila. Protože je nad síly kláštera další pátrání po zmizelé, obrací se nejponíženější služebnice jeho milosti, důstojného pána, pana Stanislava Pavlovského, biskupa moravského, o radu a pomoc při pátrání po ní.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217354
Toto jeho milosti, důstojnému pánu Stanislavovi Pavlovskému na vědomost dává níže podepsaná jeho nejponíženější služebnice Kateřina Frélichová, matka představená kláštera svaté Kláry na Předhradí v městě Olomouci.“ K biskupovi se list dostal za soumraku. Vlastně se nejdříve dostal ke komořímu a ten jej předal Pavlovskému svým navyklým způsobem. Vešel do biskupovy pracovny, zastavil se u dveří se svým obvyklým: „Pane!“ Biskup Pavlovský odložil brk, jímž něco poznamenával, a zvedl hlavu. To bylo znamení, že poslouchá, že komoří může pokračovat. „Znovu to začíná.“ Biskup mlčel. Komoří z toho pochopil, že může pokračovat. „Od Klarisek uprchla jeptiška.“ To byla neblahá zpráva. Něco podobného se nestalo již dobrých dvacet let. Biskup stále mlčel. Jen obočí mu vyletělo nahoru na čelo. Bylo zřejmé, že ho slova komořího zaujala, že čeká na pokračování. Aspoň tak to komoří pochopil. „Máme jim ji chytit.“ „Tak jim uprchne jeptiška, a my jim ji máme chytit. To se mi líbí.“ Biskupova ironie s komořím ani nehnula. „Pátrali po ní,“ snažil se komoří ulomit hrot biskupově jedovatosti. „Prý vyšla litovelskou branou a mířila někam do Litovle nebo do Uničova. Víc o ní neví.“ „A my máme štvát hlídky někam do noci? Ještě by ji cestou minuli. Připomeň mi to ráno. Pošleme jednoho jezdce do Litovle a jednoho do Uničova. Ať se cestou poptávají, jestli ji někdo neviděl.“ 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217354