VÁCLAVA MOLCAROVÁ Jak to Noogar vlastně myslel? Jsem strážce brány i její smrt. Možná nemají magická místa vázaná na přítomnost pískovce s průchody do jiných světů nic společného. Ale rozhodně v pravých rukách zachraňují životy. Jaký blázen by je chtěl likvidovat? Za předpokladu, že by to vůbec bylo reálné, většina Austrálie je v této realitě neprobádaným územím. Už začínám mít těch zatracených bran plné zuby. Střílet na vyschlého starce foukajícího do fujary se mu příčilo. Ani pro výstrahu. Připadal by si jako blbec. Jenže stavět se k neznámému zády zavánělo ještě větší bláhovostí. Mezi dlouhou píšťalou a woomerou není moc velký rozdíl. V obou případech se do vnitřní dutiny vejde ostrá zbraň. Austrálec zachrčel, což mohla být odpověď stejně jako pozdrav. Anebo tajné heslo, které vzápětí přivolá jeho bojechtivé druhy? John si zakázal paranoidní myšlenky. Držel se bokem k domorodci, který křepce vyskočil z nepohodlné polohy vsedě a plynule přešel do běhu. John se vracel vymletým břehem zpět. Nohy se mu třásly a občas mu pravý nárt zkroutila křeč. Žádnou paniku. To se rozchodí. Napůl doufal, že úsek s explozí zničeným pískovcem najde prázdný. Snad problémy přitahující dvojice dávno zmizela. Doufal marně. „Co jsi tam tak dlouho dělal? Bála jsem se…“ přivítala ho Irka. „O mě? Dělala sis starosti? Jsem v šoku.“ „Bála jsem se, že jsi zdrhnul. Neslyšeli jsme žádné výstřely. Zahnals je? Jak?“ „Tajemství. Nevypadám snad dost výhružně?“ John se krátce zasmál. Zakopl. Už na něj doléhala únava. „Odešli sami, asi nás chtěli jen varovat. Vraťme se ke koním.“ „Noogar tam nedojde a ty jakbysmet, člověče. Přivedu je sama, teď už tu hajtrám nic nehrozí.“ Chtěl něco namítnout, ozvala se výcvikem vštípená snaha vstát a konat bez ohledu na vlastní stav, ale tělo ho zradilo. Najednou se mu podlomily nohy, mohl být rád, že neupadl. S vděkem kývl na Rosiin návrh. No tak, kolikrát už putovala buší sama, není důvod se o ni bát.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217330
AGENT JFK – HORKÁ PÒDA Seděli tam s Noogarem v počínajícím soumraku jako dvě odložená zavazadla a čekali, až si je vyzvedne jedna malá Irka. Austrálec se celý schoulil do sebe a na Johnovy otázky na důvody a vážnost rozbrojů mezi místními kmeny nereagoval. Natož na dotazy o smyslu ohnivých bran. Zbytky hliněných čar na jeho zádech se odlupovaly, prašné částečky vířily vzduchem, a přesto se holá kůže pod nimi zdála stále poznamenaná původní kresbou. Jako by vzniklé jizvy kopírovaly Rosiiny tahy barevnou hlinkou. John si krátil čas nenápadným prohlížením domorodce. Cítil se přitom trochu trapně, zírat na záda polonahému chlapovi – živé duši by to nepřiznal. Ale ty linky ho fascinovaly. Něco mu připomínaly. Už to skoro měl… … když si všiml, že se Rosie vrací. Jela na jednom z hřebců, druhého, mírně se vzpouzejícího, vedla na provazu. Její kobyla oddaně klusala za nimi. Zvedl se a šel ženě naproti. Už v té chvíli přesně věděl, co udělá. Chyběla maličkost – vnutit svůj plán těm dvěma. Nejrozumnější by bylo se od dvojice, co si tak sveřepě brání svá tajemství, navždy odloučit. Intuice Kovářovi napovídala něco jiného. Mohl by je využít. A nejen proto, aby přežil v neznámé krajině bez znalostí zkušeného bušmena. Neexistence zpráv o postupu Garibaldiho ho trápila, ale nemělo smysl se znepokojovat něčím, co není v jeho silách ovlivnit. Jedno po druhém. Nejdřív návrat na stanoviště, kde jej zanechali Torrigan s Rushem. Teprve pak přijde na řadu cesta na sever, až k místu vyznačenému na Cadellově mapě. Zjistit, co na něm všichni mají. Zda se skutečně jedná o využitelný portál. Přednost před vším ale dostal spánek. „Ankiwaraja odešli daleko, u mrtvá brána my v bezpečí,“ přesvědčoval je Noogar. Nebyl důvod mu nevěřit. Lože z písku nepatřilo k nejhorším, Kovář už ležel na tvrdších místech. Po parném dni se noc zdála velmi chladná a země studila. Mělo to i své kladné stránky, voda ze zásobních měchů se dala pít, aniž by člověku teplotou připomínala moč. John si po krátké úvaze ustlal vedle Rosie. Blíž. Ještě o kousek blíž. Dokud se
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217330
VÁCLAVA MOLCAROVÁ nedotýkal rusých vlasů. Zrzka ztuhla, otočila se k němu zády, ale neodtáhla se. John se k ní přitiskl a přehodil přes jejich těla deku. Z druhé strany si položil ženinu pušku a spokojeně zavřel oči. Ráno začalo tak příjemně a obyčejně, až si byl John jist, že na něj nezapomene, že mu bude Austrálii navždy připomínat. Líně se protáhl. Po těle mu tančily teplé sluneční paprsky a prohřívaly ztuhlé svaly. Do ucha mu dýchala Rosie a její vlasy ho šimraly do nosu. Země voněla do bzučení hmyzu. Ozývalo se vzdálené šumění akácií, podbarvené zpěvem ptáků. Otevřel oči. A první pohled mu padl na hlaveň krátké brokovnice, která mířila jeho směrem. No k čertu! „Kdo jste? Hej, vstávej pomalu, chlape, ruce od těla. S uprchlíkama se tady nepářeme.“ „Jen klid, nepatříme k trestancům,“ pronesl klidným hlasem. Zkoumal svoje možnosti. V bubínku revolveru má poslední tři náboje, ale s Rosiinou puškou u ruky by na čtveřici mužů stačil. Sám. Stojí riziko ohrožení ostatních za to? Takže diplomacie. Verze číslo šest, blbec z města. „Připlul jsem až z Ameriky kvůli zlaté horečce, ale provázela mě zatracená smůla, žádný valouny jsem nevyrejžoval. Zato jsem slyšel, že se u nalezišť dobře platí za klokaní maso, tak jedu vyzkoušet štěstí. Jídlo pro kopáče bude potřeba pořád, no ne? A jediný, kdo mě byl ochotný dovést na loviště, je tahle holka.“ „To je teda mizerná historka,“ pronesl muž s brokovnicí a uplivl si. John si znovu přeměřil vzdálenost ke zbrani. Rosie tou dobou už seděla a nehybně hleděla před sebe. Noogara nezahlédl. Ať se Austrálec v ten okamžik nacházel kdekoli, tak rozhodně daleko odsud. Chvíle napětí se prodlužovala… … až skončila výbuchem smíchu. Čtveřice chlapů na koních se smála a hýkala, až se koně plašili. „Slyšels ho, Burelle? Tak pitomá historka,“ skoro slzel jeden z nich, „se nedá ani vymyslet.“ „Hej, Galbraithe, takovou může zažít jen Amerikán,“ řehtal se druhý.
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217330