s manželkou,“ ukázal na seschlého staříka a jeho zavalitou choť, „a pánové Walden a Starks.“ „Tom Kendall. Toto je má manželka Tammie.“ Tom záměrně nezmínil svůj vztah vůči nebožtíkovi. Očividně to ani nebylo nutné. Kirkwood je podle všeho předem poučil, jak se věci mají. „Upřímnou soustrast,“ pronesl chraplavě pan Barlow. „Váš otec mi bude chybět. Dlouhá léta jsme spolu jezdívali na zájezdy do Afriky.“ „Děkuji,“ odvětil stručně Tom. Nijak nestál o sáhodlouhé vzpomínání na Rona, potažmo Arnolda. Dost možná ze strachu, aby nevyplula na povrch nějaká další tajemství z jeho života. „Vaši sestru vám pravděpodobně nemusím představovat,“ pokračoval Kirkwood. Obrátil se na Vivian, která se nervózně krčila v jeho stínu. „Ahoj Vivian,“ pozdravil ji Tom, jako by se viděli včera. „Ráda tě vidím, Tome,“ odpověděla Vivian s náznakem úsměvu. „A tebe taky, Tammie.“ Oba sourozenci nesměle přešlapovali na místě. Ani jeden z nich nevěděl, jak se v dané situaci zachovat. Deset let odloučení se nedalo jen tak smazat. Tím spíš na pohřbu vlastního otce, jenž pro ně odjakživa byl jakousi mystickou bytostí. Nakonec Vivian bratra objala a políbila ho na obě tváře. Teprve zblízka Tomovi došlo, jak nápadně se sestra podobá jejich otci. Přesně ty samé pavučinky vrásek okolo tmavých očí před nedávnem pozoroval u Arnolda. Když už začínalo být ticho nesnesitelné, váhavě se zeptal: „Jaká byla cesta?“ „Dlouhá,“ odtušila Vivian. „Po mezipřistání v Londýně jsme nabrali zpoždění kvůli nízké oblačnosti. Vypadá to, že nějakou mlhu jsme přivezli s sebou,“ mávla směrem k mostu Golden Gate, z něhož bylo možné spatřit jen vrcholky obou věží. „Charlie nepřijel kvůli práci?“ zajímala se Tammie. Vivian nervózně zamrkala. „Eh – ano, je toho teď na něj trochu moc,“ opáčila neurčitě.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217293
Tom a Tammie si vyměnili významný pohled. Oběma bylo jasné, že se za její odpovědí skrývá něco víc. Nepovažovali za vhodné pídit se po podrobnostech. Pokud věděli, Vivianin manžel pracoval jako programátor. Na jedné z příjezdových komunikací se objevil černý pohřební vůz. V závěsu za ním následoval další automobil. „Myslím, že pohřební zřízenci a kněz už jsou na cestě,“ poznamenal Kirkwood. „Protože si pan Lenk nepřál žádný obřad v krematoriu, proběhne celé rozloučení tady na hřbitově.“ Tak zvláštní pohřeb pravděpodobně nikdo z přítomných ještě nezažil. Když pracovníci pohřební služby vynesli z vozu rakev a za doprovodu vetchého kněze pomalu kráčeli k hrobu, uvědomil si Tom jednu tristní skutečnost – pokud počítal i duchovního, bylo na otcově rozloučení víc pohřebních zřízenců než pozůstalých. Nosiči opatrně spustili rakev. Tom na její prosté víko položil kytici. Pan Kirkwood na rakev umístil neobvyklou relikvii – duhovou rybářskou třpytku. Když kněz zahájil smuteční řeč, Tammie začaly po tvářích kanout slzy. Tom ji konejšivě objal kolem pasu. Sám nedokázal projevit žádný zármutek. Ve skrytu duše se kvůli tomu cítil trochu provinile. Třebaže před ním ležela rakev s ostatky vlastního otce, připadalo mu, jako by se loučil s naprostým cizincem. V jistém ohledu to byla pravda. Svého otce už kdysi ztratil. Přinejmenším v jedné věci musel s Arnoldem stoprocentně souhlasit. Bylo příliš pozdě chodit s křížkem po funuse. Když pohřeb po necelé půlhodině skončil, všichni smuteční hosté se během chvíle rozprchli. Vivian odjela s Robinem Kirkwoodem do města, aby spolu projednali průběh dědického řízení. Tom a Tammie zůstali u čerstvě navršené mohyly jako poslední. Jak tam tak postávali, Tomovu pozornost upoutal sousední náhrobek. Stálo na něm: Lori Kendallová (1924 – 1953) Noah Kendall (1920 – 1982) – Letectvo Spojených států amerických, účastník války v Tichomoří
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217293
Tom se sehnul k bílému pomníčku. Nebyla na něm žádná fotografie, přesto mu okamžitě došlo, kdo zde spočívá. „To musí být tvoji prarodiče,“ zašeptala Tammie. Tom pomalu přikývl. O otcových rodičích nevěděl vůbec nic. Překvapilo ho, že se o nich Ron nezmínil ve svém dopise. Zejména když Tomův dědeček taky sloužil v armádě. „V jakém roce se narodil tvůj táta?“ zeptala se náhle Tammie. „Pokud vím, tak 1949. Proč?“ Tammie se sklonila k manželovi. „Vypadá to, že vyrůstal bez matky.“ Ukázala na rok úmrtí Lori Kendallové. Toma natolik zaujaly informace o válečné historii jeho dědečka, že této zjevné skutečnosti nevěnoval sebemenší pozornost. Když si dal všechny letopočty do souvislosti, došlo mu, že Ronova matka zemřela v devětadvaceti letech. V té době byly jejímu synovi pouhé čtyři roky. „Tím se mnohé vysvětluje,“ zamumlal Tom. Očima sklouzl na otcův hrob. Tammie se opět zaleskly oči. „Nechci ani pomyslet, čím vším si Ron musel projít.“ Vzlykavě se nadechla. „Strávit většinu života o samotě a bez lásky muselo být strašné. Tohle si žádný člověk nezaslouží.“ „Každý z nás má na vybranou,“ prohlásil neurčitě Tom. Vyhoupl se na nohy. „Měli bychom pomalu jít.“ „Asi ano.“ Tammie přijala nabídnuté rámě. Tom se naposledy ohlédl na místo otcova věčného spočinutí. Nevěděl, jestli se sem někdy vrátí. Nijak ho to sem netáhlo. U hřbitovní brány Tom zkontroloval čas. Do odletu jim zbývalo něco přes dvě hodiny. „Nepůjdeme se projít?“ navrhla Tammie. „Už ani nevím, kdy naposled jsem byla na Golden Gate.“ „Proč ne,“ přikývl Tom. Mlha okolo mostu se mezitím rozplynula. Na hladině zátoky se líně povalovaly poslední bílé chomáčky.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217293