P artonyma ( ročník
pátý
/
číslo 17.-18. )
01) Luna, Nina, Richard Přiběhla k autobusu sotva se zavřely dveře. Ač nebylo přes okno slyšet, co říká, pozornější z cestujících mohli vcelku zřetelně číst z jejích rtů rozčilenou kletbu. Zcela pochopitelnou vzhledem k situaci, neboť s těžkým pouzdrem od violoncella na zádech (o přítomnosti nástroje nikdo nepochyboval) dobíhala linku číslo dvanáct už od nádraží. A nestihla to. Dveře se zaklaply přesně krok před cílem. Její blond vlasy střižené na mikádo se místy lepily do tenkých pramínků, to jak se v běhu zapotila. Pouzdro s nástrojem v klusu bouchalo o záda, respektive o modrý zimní kabát. O číslo větší, než by měla oblékat, takže neodhalil nic z velice přitažlivé linie, jež vedla po jejím těle od klíční kosti k žebrům. Za brýlemi s tenkými obroučkami se v zelených očích na dvě a půl vteřiny zaleskla beznaděj, než ji zdravý rozum upozornil, že za pět minut pojede další autobus. Na první pohled nebyla Nina žádná kráska. Ovšem pouze na první pohled, když byla zadýchaná, rozcuchaná a křivila úsměv. Došlo-li by na pohled druhý, Richarda by zaujala, později by se do ní zamiloval. Kradmo by ji pozoroval, zapamatoval by si, kde vystoupila, a sledoval, jak vstupuje do domu poblíž zastávky. Přesně o třicet hodin a dvě minuty později by ji potkal. Důmyslně by vše narafičil jako náhodné setkání. Že kolem dveří procházel od rána až do pozdního odpoledne co půl hodiny, by přiznal až po letech. Srazil by se s ní, přičemž by ji málem povalil na zem, jenže by ji pohotově zachytil. Jako omluvu by ji pozval na kávu. Ať se to zdá nepravděpodobné, jak chce, Nina by šla. Její zbytečně nízké sebevědomí a chatrný společenský život způsobily pocit osamělosti a zoufalství. Kdyby Nina vyběhla z nádražní haly jen o vteřinku dříve, mohlo vše dopadnout jinak. Richard ji pozoroval ze sedadla u okna v levé uličce autobusu. Přečetl z jejích rtů zřetelnou nadávku, pak se odvrátil k oknu a zíral ven. Fakt, že se Richard dnes nezamiloval do Niny, neznamenal, že se dnes Richard nezamiluje. Richard byl přesně v té fázi, kdy se muž nějakou dobu po rozchodu začne poohlížet jinde. V té fázi, kdy neví, zda chce vychutnávat naplno svou volnost a hnát se za každou sukní a ráno od ní utíkat, nebo raději najít někoho, kdo zaplní prázdné místo na jeho najednou příliš široké posteli. V té fázi, kdy je muž nejzranitelnější, ačkoli se cítí nejsvobodněji. Ač o tom Richard nevěděl, bylo mu předurčeno, aby se dnes zamiloval. A na scéně se brzy měla objevit Luna. Exotická kráska Luna, paradoxně (držme se paradoxů, neboť jak všichni tušíme, náhody neexistují) kamarádka osamělé Niny. Houslistka ze stejného souboru, přirozeně. U Luny se o nouzi o nápadníky mluvit nedalo. Luna, Japonka s americkým příjmením po dědečkovi, Evropany velmi přitahovala, neboť exotické rysy z Asie působí na muže stejně, jako chodník působí na kapky deště. Luna. Uhlově černé vlasy, drobná postava. Mírně zešikmené oči. Pokožka tmavší, ne však příliš tmavá. Pohledy. Často plné obdivu, jindy chtíče, nezřídka čiré perverze. Ne, že by jí to nelichotilo. Jen jich bylo tolik, až se to ztratilo v nudném stereotypu. V nepříjemně otravné každodennosti, či spíše každookamžikovosti. Imponovat jí mohl jen ten, kdo se neohlédl. Ohlížel se skoro každý. Za Lunou obzvlášť, neboť byla ve městě ojedinělým úkazem – na Vietnamky si domorodci už zvykli, ovšem coby Japonka tu byla unikum. Luna. Kdykoli šla večer do baru, polovina mužů se předháněla, kdo jí koupí drink.
grafika Martin Korec
96 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217283
T extáž
asi deset metrů od nich, tiše vyběhl velký černý pes. Přeběhl rychle přes cestu a zmizel mezi tújemi. „Vidělas ho?“ vytřeštil oči. „Koho?“ „Toho psa.“ „Psa?“ Rozběhl se za ním. Protáhl se tújemi a zakopl o vyčnívající kořen stromu. Dopadl na ruce a na kolena, ale vcelku bezbolestně, všude rostla tráva. Když se zvedal, uviděl před sebou starší vyhublou ženu v džínách a vytahaném svetru, která v podřepu hadrem omývala přepychový žulový pomník. Usmála se na něj. „Chytil jste ho?“ „To je váš pes?“ „Pes? Myslela jsem zajíce. Jestli jste chytil zajíce?“ Zatřepal hlavou a snažil se vzpamatovat. „Nechytil,“ řekl. „Zmizel, potvora.“ Žena přátelsky přikývla a pokračovala v omývání desky hrobu. Neobyčejně monumentální náhrobek z černé žuly ho zaujal. Na desce byla pod sebou zlatými písmeny vyznačena jména Asta, Peggy, Jaroslav. „Koukám, dost neobvyklé jméno pro psa,“ řekl a kývnul hlavou směrem k pomníku. „Jaroslav.“ „To je manžel,“ odpověděla žena a snažila se ve váze ze silnostěnného skla urovnat puget umělých květin. „Normální hřbitovy jsou takový smutný. Tak jsem manžela pochovala tady, aspoň je mám všechny pohromadě.“ Otupěle přikývl. Hanka, která mu už nějakou chvíli dýchala na zátylek, si teď stoupla před něj a zeptala se: „Můžete nám prosím poradit? Nejsme zdejší. Zemřel nám pejsek a rádi bychom ho tady pochovali.“ Žena zmuchlaným papírovým kapesníkem zaujatě leštila lucerničku. „Jó, mladá paní,“ dýchla na sklo, „to jste přišli s křížkem po funuse…“ „Jak to?“
„Tady se už pět let nepohřbívá,“ řekla žena, stále s tím nonšalantním úsměvem na rtech. Ustala v práci, narovnala se a spokojeně si pro hlížela vymydlený čisťounký hrob. „Proč ne?“ „Skončilo to. Není místo. Chtěli hřbitov rozšířit, ale úřady jim to nepovolily.“ „Aha,“ posmutněla Hanka. „Je mi to líto, mladá paní,“ řekla ta usměvavá žena a dál zálibně hleděla na černý lesklý pomník, jako by se zhlížela v zrcadle. „Pojď, vypadneme odsud,“ řekl Pavel. Uchopil Hanku za ruku a táhl ji pryč. U hřbitovní brány se mu vytrhla. „Co budeme dělat?“ zeptala se. „Půjdeme domů.“ „Myslím, co uděláme s Betynkou? Nemůže trčet v tom mrazáku věčně.“ „Co bysme dělali. Zakopeme ji někde v lese.“ „To nemyslíš vážně?“ zvýšila hlas. „Jen přes mou mrtvolu!“ „Proč ne v lese? Co se ti na tom nelíbí?“ „Aby ji vyhrabali divoký… tyhlety… prasata? To bys chtěl?“ „Tak někde v parku. Pohřbíme ji ve Stromovce.“ „Pavle!“ „Panebože, já se z tebe zblázním,“ zaúpěl. „Kdy už tohle martýrium skončí? Už toho mám dost.“ „Uklidni se, prosím tě.“ „Ještě mi tak nějakej čokl přitáhne do domu. Poženu ho karabáčem, uvidíš!“ „Co šílíš? Já už přece žádnýho psa nechci. O nic se nikoho neprosím!“ „Promiň,“ zvedl omluvně ruku. „Promiň, nechtěl jsem křičet. Jenom mám pocit, že je ti mrtvá Betynka tisíckrát dražší než já, tvůj živý nastávající choť. Pochop už konečně, drahoušku, že život nekončí. Byl to jenom pes sakra.“ „Jenom pes?“ hlesla a nevěřícně na něj zírala. Do očí jí stouply slzy. Když ji takhle viděl před sebou, úzkostnou a nešťastnou, okamžitě svých slov zalitoval. Věděl, že je Hanka po smrti
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217283
Partonyma ( ročník
Betynky přecitlivělá, až moc přecitlivělá, ale prostě se nedokázal ovládnout. Ona mezitím jako v omámení, jako zasažena výstřelem z pušky vrávoravě ustoupila o pár kroků nazpět, přiklekla k jednomu z náhrobků a chvějícím se hlasem tiše četla: „Zde spí naše milovaná pudlička Besy. Kdo nikdy neměl psa, neví, co znamená milovat a být milován.“ Když zmlkla, vrátila se k němu a vážně se na něj podívala. „Tys psa měl, Pavle, a stejně to nevíš. Ty nevíš, co je to milovat.“ „Ale vím,“ řekl už zoufale. „Měl jsem Betynku rád, chtěl jsem jenom říct, že −“ „Nevěřím ti, jinak bys takhle nemluvil,“ nenechala ho dokončit větu. „Pavle… Pavle, řekni mi, jak ti mám potom věřit, že mě doopravdy miluješ?“ „Hanko, sakra jak můžeš něco takovýho říct?“ Zavrtěla hlavou, a než se k němu obrátila zády, skřípnutým hlasem vyhrkla: „Já si tě prostě vzít nemůžu!“ Vnímal ta slova jako v mlze. Snažil se je vstřebat. Stál nehybně na místě. Cítil, jak mu tuhnou svaly. Viděl, jak se Hanka sebrala, kvapně prošla bránou a rozeběhla se po příjezdové cestě směrem k zahrádkářské osadě. Popadl ho vztek. Nakopl plastovou konev opřenou o nejbližší náhrobek, až odlétla o několik metrů dál a narazila do obří nádrže na vodu. Rozhlédl se kolem sebe, jestli ho někdo neviděl. Ticho. Žádný pohyb. Ženu, opečovávající náhrobek svých psů a man žela, přes bujné houštiny neviděl. Ani toho velkého černého psa. Přelud. Šel, konev sebral a vrátil ji zpátky na místo. Když za sebou konečně zavřel hřbitovní branku, Hanka už byla daleko. Cupitala podél pásu zdi zrušeného ústavního hřbitova, který tiše odpočíval pod vrstvami letitého lupení naproti pietnímu parku. Rozeběhl se za ní. Jako by to vytušila, v tu chvíli se ohlédla. Hned jak ho spatřila, dala se znovu na útěk. Zpanikařila a místo po cestě, která se stáčela podél zahrádkářské kolonie
pátý
/
číslo 17.-18. )
a dovedla by ji až do Bohnic k autobusu, si to namířila rovnou po úzké bahnité pěšince, klesající po svahu dolů k potoku v zalesněném údolí. Hanka měla výdrž, po večerech chodila běhat do Stromovky. Vzdálenost mezi nimi se přesto zkracovala. Jakmile se dostal ze slunce na cestu do údolí, pohltil ho les. Míhající se duby, trnité akátovníky, borovice, modříny. Vlhký šedozelený stín, pach půdy, mechu. Ucítil vodu. Kdesi dole v zářezu mezi strmými svahy bublal potok. Asi třicet metrů před sebou viděl Hančinu žlutou šusťákovou bundu a její sportovní batůžek. Zavolal na ni. Nereagovala. Do svahu pod ní se zakusovaly skalnaté prolákliny plné žloutnoucího listí a shozených odumřelých větví. Rokle ji pohlcovala. Zahlédl, jak jí na kluzké bahnité cestě podjela noha a ona sebou plácla na zem. „Nestalo se ti nic?“ pomohl jí zpět na nohy. „Jsem v pohodě,“ řekla zadýchaně a rukou ze sebe sklepávala nalepenou hlínu a lupení. Očistil jí záda a zadek. Potom ji k sobě pevně přitiskl. „Co je?“ řekla. „Teď už mi neutečeš.“ Sklopila hlavu. Nešikovně ji políbil na ústa. Potom ještě jednou, vroucněji. Nechala se. „Tak jo, platí,“ řekl. „S Betynkou naložíme, jak budeš chtít.“ „To kdybych věděla,“ vzdychla. „Já vím, jsem hrozná. Vím, že nemáme moc na výběr.“ Znovu ji objal, svíral ji pevně v náručí. Stáli tak, dokud neucítil, jak se Hanka z jeho objetí snaží neobratně vymanit. „Počkej, prosím tě,“ řekla. Zvedla hlavu a s pootevřenými ústy se zaposlouchala. „Slyšíš to?“ „Co?“ „Neslyšíš nic?“ „V údolí teče potok.“ Zavrtěla hlavou. „Ten štěkot.“ „Štěkot?“ „Ale tak zoufalý, bolestný… Ty to neslyšíš?“
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217283